Dnes je den ježatých střech

z toho se nestřílí, přece zítra,

už ráno, učešeme je, zbývá ještě

dopolykat denní příděl

toho tesklivého deště, a na dva tři

potopit se. Země už nežírně

neúrodně chvěje se, a já, 

já se topím  k západu.

Prosím, ještě ne, v erupcích slunce

nacházím ztracené barvy. Tóny,

brumenda, šrouby mých stavidel

které vězní všechny naše rybníky

aby se nikdo neztratil

neutopil. Tam na obzoru

v zablácených galoších

babky třešně. Pchéé, to víš, holka

i my zářily jsme bíle jako nevěsty

a nejvíc v časném létě. To víš.

Ale dnes je den špičatých věží

ano, přiznávám s ostychem

spásli jsme švestky u cesty

zastavili jsme v bazaru

naše soukromé doly

na něžné prsty

které tak do rytmu

našeho tepu

proplétaly se

ještě včera

možná loni

...tak jsi odešel tou svou chůzí

jako by sis měl na konci ulice

povyskočit, a z kapsy kabátu

ti čouhal kapesník

starodávně plátěný

a já jsem neřekla

nechoď už nikam

...že v osmém okně

ve druhé řadě

stojím ...