|
| |
 |
|  |
NEDĚLNÍ PŘEKVAPENÍ
První se v kuchyni objevila Katka a než všichni ostatní dorazili, připravila jim snídani. Na to, že byla neděle, stávali všichni docela brzo. Poslední ke stolu přišla Eva. Usmátá jako sluníčko, zářila na celou kuchyni. Ostatním nedocházelo co se stalo a tak jen čekali, až usedne a řekne jim to sama.
„V noci jsem měla zajímavý sen, o který se chci s vámi podělit.“ vylétlo s ní, jen co dosedla.
„Zdálo se mi, že jdu napříč hradem, najdu nepoužívanou chodbu, v ní otevřu nějaké dveře za nimiž je chodba další. Pokračuji touto chodbou až na její konec a tam to je.“
„Co tam je?“ ozvalo se se zájmem jednohlasně.
„Obraz. Starý obraz a na něm…“ Eva se zamyslela a odmlčela.
To ostatním neušlo, a tak hned chtěli vědět, co je na tom obrazu tak zajímavého. „Nevím, byla tam tma, obraz byl špinavý a mě přestávala svítit baterka.“
„A co jsi tedy udělala?“ ozvaly se nedočkavé hlasy.
„Nevím, na to si už nevzpomínám.“ zalhala nepřesvědčivě.
Dále se k tomu to tématu již nevracela. Popíjela čaj a nechala ostatní jejich vlastním myšlenkám.
Po snídani se šli podívat, zda nebude nějaká práce v dohledu, ale ani paní pokladní dnes v kase nebyla.
„Neděle. Dnes vážně nikdo nic nedělá.“ zafilosofoval Martin. Petr hned navrhnul, aby se šli projít do hradní obory a užili si toho nic nedělání. Ostatní souhlasili.
Pěšinka mezi stromy je přivedla až do příkopu hluboko pod mostem na hradní nádvoří. Tu Martin uviděl nepatrný obláček kouře vycházející z popraskané stěny hradu.
Upozornil na něj ostatní, ale než se všichni podívali směrem, kam Martin ukazoval, obláček se rozplynul a tak si mysleli, že zase někdo vidí duchy.
Přesto to však Martinovi nedávalo spát a přemýšlel, odkud se to vlastně bralo, když hrad obývají jen oni a kastelán.
Kastelán!!! No jo, ten bude mít pro to určitě nějaké vysvětlení.
Pěšinka končila za živým plotem z vysokých tújí.
Než řekli „švec“, objevil se před nimi správce hradu.
„Přišli jste se podívat na fialky?“ otázal se. Holky zjevně nadšené, kývaly hlavou a procházely mezi záhony. Petr se uvelebil na lavičce a nevypadalo to, že by se chtěl hned tak zvednout. Martin měl příležitost zeptat se kastelána na onen podivný obláček kouře.
„Nehledej za tím žádná kouzla. Pod hradem je spousta sklepení a tajných chodeb, které vedou široko daleko do všech stran. Nikdo zdejší je všechny nezná a nikdo taky neví, kam se jimi dá dojít.“
„Existuje však legenda, která…“ odmlčel se.
Martin svolává ostatní. „Pojďte sem, pojďte rychle!“ „Pan kastelán vám řekne, že jsem s tím kouřem nelhal.“
Ostatním se moc nechtělo, ale když viděli, že je kastelán opravdu připraven něco říci, přišli blíž.
„Traduje se tady legenda, o princi, který přijel na tento hrad na návštěvu a zamiloval se do prosté dívky, dcery zdejší báby kořenářky.“
„Jak romantické.“ ulítlo Petrovi.
Kastelán se usmál a pokračoval.
„Spíše tajemné než romantické, to, co následovalo.“
„Když na tento vztah přišlo upozorněné jeho Veličenstvo, dalo příkaz k likvidaci této dívky a to způsobem přímo neúměrným pro tento hrad.“
„Pravděpodobně v té době znali podzemní chodby mnohem lépe, než je známe my dnes.“
„Tak co jí udělali?“ chtěla netrpělivě vědět Eva, kterou tato legenda začínala obzvláště zajímat.
Kastelán se zatvářil jakoby nevěděl jak má pokračovat, ale po nepatrné odmlce spustil. „Po jednom setkání, kdy si mimochodem slíbili věrnost až za hrob, jak princ později pronesl, ji chytila hradní stráž. Odvlekli ji ke vstupu do podzemí, nechali ji vstoupit a vchod zazdili.“
„Říká se, že dodnes vaří ty své lektvary někde tam dole a proto sem tam vychází na povrch kouř z jejího ohně.“
Při posledních slovech se kastelánovi zablýskalo v očích.
Petr bral tuto legendu se značnou nadsázkou, ale napadlo ho zeptat se kastelána kde je ten zazděný vchod do podzemí.
Ten se jen usmál a řekl: „To už dneska nikdo neví. Kdybych věděl, kde je vstup do podzemního labyrintu, nemluvil bych o legendě, protože bych se bál, že se tam ztratíte.“
„To je logické, ne?“
Všichni čtyři na sebe mrkli, poděkovali panu kastelánu za vyprávění a měli se k odchodu. Cestou zpět do hradu to nedalo Martinovi a zeptal se Evy, zda si nepamatuje, kudy v tom svém snu šla do těch chodeb, o kterých ráno mluvila.
Ta se na něj zprvu jen usmála a poté pronesla: „Vždyť to byl jen sen.“
„Možná sen a možná něco jiného.“ odvětil ji se záhadným úsměvem Martin.
Toto klábosení nemohl Petr vystát a ani Katka jím nebyla nijak nadšena, a tak se páry rozdělily.
Evička, nyní v roli průvodkyně průvodce, navrhla, aby se šli podívat do velkého vstupního sálu za prvními dveřmi do hradu. Martin souhlasil.
Vskutku brzo si vzpomněla kudy do první chodby, ale taktéž nezapomněla na baterku, která ji donutila se vrátit zpět do postele. Technickou stránku této výpravy – za princem – nechala na Martinovi. Ten byl v okamžiku zpět z pokoje se dvěmi baterkami. Vstoupili do dveří pod schodištěm, kde je uvítala temná chodba, o které Eva mluvila. Pustili se do ní s pocitem dobyvatelů. Nyní ve dne již nebyla tak nekonečná a cesta skrze ní netrvala tak dlouho. Podle stop na zaprášené podlaze musela Eva připustit, že noční výprava, nebyl jen sen. Určitě tady již byla a o to teď z větším nasazením se brodila prachem.
„Říkal jsem ti to.“ „Já vím.“ odvětila Eva aniž by se na Martina podívala. Oba věděli o čem je řeč, a proto zbytek rozhovoru proběhl jen v jejich myšlenkách.
Našli dveře do další chodby. Byly vyřezávané a i pod nánosem prachu se rýsovala jejich mohutnost. „Co asi měli chránit před dotěrnými pohledy?“
Prošli jimi a nyní se jim naskytla úžasná podívaná. Skrze shnilé prahy u dveří do chodby pronikaly sluneční paprsky a ve světle baterek vytvářely světelné závoje ve zvířeném prachu. Skoro jim bylo líto do tohoto úkazu vstoupit. Tentokrát vešel první Martin. Eva se ještě chvíli kochala tím zajímavým pohledem, ale když uviděla, že Martin mizí ve stínu za světelnými závoji, rychle se rozhodla jej dohnat.
Za okamžik došli až na konec této chodby. Martin stál jako zařezaný a s obdivem sledoval starý obraz.
„Co mu říkáš? Je pěkný, ne?“ tázala se Eva.
„Pěkný, pěkný… Ale potřeboval by vyčistit, aby vynikly jeho barvy.“
„Mohli bychom ho alespoň zbavit té špíny, aby byl vidět celý.“ pokračoval Martin. Eva souhlasila a už se moc těšila, až se jí ona postava zjeví v celé své kráse.
Zběžně odstranili pavučiny a poklepali baterkou o rám. Prach, jak na povel se dal do pohybu a sesunul se k zemi. Po chvilce, kdy jen tak stáli vedle sebe a sledovali jak špína sedá na podlahu, se obraz ukázal.
Hlavním motivem obrazu byla postava mladého muže, v životní velikosti. Za ní byla namalována chodba, která se velice podobala té, ve které obraz visel. Všude kolem prince visely hořící louče a svíčky. Po jeho pravé ruce bylo velké zrcadlo usazené v hojně zdobeném rámu. V něm se odrážela tvář nějaké dívky, ale byla rozmazaná, což mohlo být důmyslným způsobem malířovo vyjádření duše. Levou ruku měla postava nataženou, jakoby někam ukazovala a doopravdy i její prsty toho byly důkazem.
Princ ukazoval na stěnu vedle svého obrazu.
Tajemno utajeno, přeci princ mlčí,
tajemství odhaleno, Evě napověděly jeho oči.
Mezitím:
Katka s Petrem obešla hradním příkopem celý hrad, ale teď už ji začínaly bolet nohy.
Rozhodli se proto, že se posadí na nádvoří na lavičku a budou užívat sluníčka. „Přeci když tak hezky hřeje, nepůjdeme do studeného hradu.“ argumentoval Petr. Katka si myslela své, ale stejně souhlasila.
„Nožičky, nožičky, konečně si odpočinete.“ lamentovala.
Petr než dosedl vedle ní, utrhl z blízkého keře voňavý květ a nyní ji ho zasouval do vlasů. Počkal až si jej prohlédne a na odpor ze strany dívky nepomyslel.
Katka nejdříve chtěla hlavou ucuknout, ale v mžiku zjistila, že Petrovi ruce jsou všude a že vlastně není kam uhnout. Odevzdaně tedy naklonila hlavu a vyčkávala co bude dál.
Tváře obou se k sobě přiblížili přespříliš. Odnikud najednou přistálo na Katčině líci políbení. Nečekala to, ale nebylo jí to nemilé. Příjemně překvapená nezaváhala ani okamžik a hned políbení Petrovi oplácí.
„Ale co to vidíme?“
Martin s Evou, špinaví jakoby právě vyfárali z nějakého dolu, přistihli své kamarády v tom nejlepším.
Petr sebejistě komentoval nastalou situaci: „Ticho tam za dubem!“
Katka, červená jak růže v zahradě, se raději zadívala opačným směrem.
Rychle udělali místo vedle sebe na lavičce a oba stojící se posadili. „Kde jste se takhle zřídili?“ zjišťoval Petr.
„Až vám to povíme, budete se chtít jít zašpinit taky.“ pohotově odpovídala Eva. „Ale na to bude čas až po obědě.“
Katka se rozhodla, že tedy půjde něco dobrého připravit. Petr se za daných okolností rozhoupal a řekl, že jí pomůže.
Objevitelé šli navštívit pumpu, aby smyli ze sebe tu špínu, kterou posbírali cestou, chodbou.
Martin začal pumpovat vodu a Eva kula pikle. Jakmile se čirá tekutina vyřítila z trubky, Eva ji nabrala do dlaní a snaživě kropila zadýchaného Martina.
„Je to humorné, je to humorné,
za břicho se popadám…“
S úsměvem na rtech dokončila očistu a přistrčila pod pumpu kbelík. Jakmile se kýbl naplnil vodou, Martin nečekal, oběhnul pumpu a kropením Evě oplácel.
„Teď bys mě měl usušit, abych náhodou nehodila marod.“ provokativně pronesla Eva. Martin neváhal.
V tom okamžiku se v okně do kuchyně objevila Petrova hlava. Gestem přivolal Katku a už už chtěl něco říct. Katka ho však otočila k sobě a nepatrným pohybem hlavy naznačila, aby byl potichu a raději ji políbil. To pro Petra bylo samozřejmě příjemnější a tak neprotestoval.
„Dobrou chuť všem.“ popřála Katka u prostřeného stolu.
Polívčička jedna báseň a buchtičky se šódó zmizely ze stolu nato tata. U kávy už to Katce nedalo a chtěla vědět, kde Eva s Martinem dopoledne byli. Martin připomněl ranní vyprávění kastelána o legendě a Eva pokračovala.
„Ráno jsem vám říkala sen o chodbě a obrazu. Nebyl to sen, ale skutečnost.“
„Byli jsme na konci té chodby, našli ten obraz, trošku jej očistili a asi objevili vstup do podzemního labyrintu.“
Petr obdivně zapískal. „A to všechno vy dva?“
Eva se zamračila a řekla: „Když nevěříš, tak jdeme.“
Káva zůstala stát na stole a čtyřka dobrodruhů se vydala k obrazu.
„Chodba tu je, obraz tu je, ale vstup do podzemí nikde.“ komentoval Petr.
Usměvavá Evička si hrála na tajemnou a jen pronesla. „I podzemí tady je. Jen se pořádně dívej!“
Ani Martin přesně nevěděl, jak Eva přišla na ten vstup do tajných chodeb. „Tak nás nenapínej.“ ozvala se Katka.
„Co říkal kastelán? Přeci, že ji tam zazdili. A kam ukazuje princ? triumfovala objevitelka.
„No ne. Ty myslíš, že vchod je tady, vedle obrazu?“ ptal se Martin.
„Jsem o tom stoprocentně přesvědčená.“
S vítěznými gesty pronášela Eva.
„Ale jak to chceš zjistit? Myslíš, že můžeme jen tak vybourat kus zdi, aniž by se na to nepřišlo?“ Otázka za otázkou, ale nad tím zatím Eva nijak moc nepřemýšlela.
„Jde o to, zda to chceme zjistit nebo ne?“ se zamyšlením přikvačil Martin a hned pokračoval: „Stačilo by vybourat jen jeden nebo dva kameny a ty tam potom zasadit zpět. Vždyť stěna je holá, prosta omítky. Když tam nic nebude, nemusí na to nikdo přijít. Zkusíme to?“
Ostatní chvíli přemýšleli a pak souhlasně pokývali hlavami.
„Odpoledne v plném proudu
dláto, krompáč, rýč,
v chodbě se zaprášilo a kámen ze zdi už je pryč.“
Chtěli jej podebrat a vysunout do chodby, místo toho jej však vsunuli do tmy za zdí. Kámen zmizel v temném prostoru. Druhý a třetí už ukládali v chodbě, aby byly po ruce, až budou dávat chodbu do původního stavu.
Holky přihlíželi, jak kluci tvoří dostatečně velkou díru do zdi. Ještě jeden kámen a už se otvorem dalo prolézt.
Všichni si vzali baterky, prolezli dírou a rozhlíželi se kudy dál. Chodba vedla několik metrů rovně a pak začala prudce klesat. Najednou se objevilo schodiště. Katka začala uvažovat, zda mají ještě hlouběji pokračovat, což v ostatních vyvolalo údiv. Ty samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že taková to výprava může být značně nebezpečná. Petr se chopil rozhodného slova. „Sejdeme schodiště, abychom viděli kam nás zavede a potom se vrátíme.“
Martin a Petr tvořili čelo a ocásek výpravy. Holky šli uprostřed. Schodiště se zdálo nekonečné. Nikde žádná další chodba, stále jen hlouběji a hlouběji pod hrad.
Schody je dovedly do gigantického podzemního sálu. Všude byla spousta starých věcí, jakoby je tam sloužící zanechali včera. Uprostřed sálu byl dlouhý stůl, po jeho obvodě dřevěné židle. Některé se ledabyle povalovali na zemi. Na stole stála spousta haraburdí, ale i určitě drahé kousky starožitností. Ze sálu vedlo několik chodeb dál, ale tam se již výprava neodvážila.
Procházeli velkým sálem sem a tam, zkoumali co všechno tu je až Katka našla na kamenném stupínku velký dřevěný stolec. Byl však otočený ke zdi místo do sálu a přes vysoké opěradlo nebylo vidět, zda v něm nikdo nesedí.
Zavolala na ostatní. Když k ní všichni přišli, nedalo jim to a stolec začali blíže zkoumat. V momentě, kdy vstoupili na kamenný stupínek, nějaký mechanismus uvedl stolec do pohybu. Ten se k nim otočil a…
Propukla panika. Seděl tam totiž schoulený kostlivec. Katka se tak strašně lekla, že ji měl Petr v tom okamžiku v náručí. Eva na tom nebyla lépe. Všichni udělali krok zpět.
Chvíli beze slov věnovali pozornost kostlivci. Pak se však rozhodli vrátit nahoru do hradu.
Katka se Petra ani na okamžik nepustila, jak moc byla vystrašená. Martin šel s Evou – ruku v ruce, protože ani jim nebylo dvakrát do zpěvu.
Jen co vstoupili do kuchyně, zabouchal někdo na vstupní vrata.
„Že by nám přišla nějaká práce?“ otázka do větru od statečného Petra.
Katku posadil ke stolu v kuchyni a šel se podívat, kdo je tak nedočkavý. Zpět do hradu přivedl páreček v objetí.
Poněkud jednostrannou komunikací ostatním sdělil: „Zákazníci, ale klidně seďte, já je provedu.“
Ostatní, značně zničení z toho, co viděli v podzemním sále, jen s díky přikývli.
Petr vybral vstupné a zmizel i s návštěvníky ve dveřích.
Martin vařil další kávu a koutkem oka sledoval usínající dívky u stolu. Než před ně postavil kouřící šálky, obě zalomené na židlích klimbaly. Než se průvodce vrátil, dívky tvrdě spaly a káva opět chladla. Petr neváhal ani okamžik a šálek do sebe kopl na ex.
Poté vzali obě spící bílé paní do náruče a odnesli je do jejich pokoje.
„Jen si odpočiňte koťátka.“ zaznělo místo obligátního „dobrou noc.“
Kostičky se třesou v temné díře,
možná i zuby cvakají…
Kdo ví, jak bílé paní, kostlivce ve snu hledají.
Z hradní věže vzlétl první noční pták. Jeho hlasitý projev probudil Evu. Ta vytržena z příjemného snění se posadila na spacáku. V prvním okamžiku nevěděla, která bije, ale když vyhlédla oknem na hvězdnou oblohu, došlo ji, že ráno ještě není a tudíž přišel čas pro bílou paní jak stvořený.
Pokračování příště... |
|
|
