Celé to „nádherné“ město, o kterém se tolik mluvilo, bylo v podstatě jen několik desítek obrovských šedých paneláků trčících k nebi. V jednom z těch „moderních“ domů, v jedné z těch tisíce malých místnůstek se za několik vteřin probudí člověk. Jeho klidné oddechování se vznáší mezi čtyřmi, šedými tapetami (bez vzorku) pokrytými stěnami. Místnost je nasáklá pachem levného vína a ještě levnějších doutníků. Vedle jeho postele s šedým povlečením stojí noční stolek, na kterém už dlouho odpočívají dvě černobílé fotografie ve zlatých rámečcích – jeho žena, se kterou nedávno slavil zlatou svatbu a jeho nejlepší přítel, s kterým se zná už od střední školy. U jedné ze stěn stojí dřevěná knihovna se spoustou knih seřazených podle abecedy. Jediné okno je zabedněno šedou umělohmotnou deskou. Nic víc. Na první pohled by se mohlo zdát, že je muž – pečlivě oholený a nedávno ostříhaný stařík – připoután k posteli koženými řemeny, všichni ale vědí, že jedna jeho ruka je přivázaná jen naoko a v případě potřeby dokáže ostatní údy osvobodit. Spí klidným a bezstarostným spánkem a na jeho tváři se čas od času mihne úsměv – ví totiž, že sní, a že sny jsou jen iluze, kterých se nemusí bát…

   Jeho životodárný spánek najednou přeruší klepání. Stařík se s úlekem probudí a jeho bezstarostný výraz nahradí pohled štvance. Několik dlouhých minut zírá nepřítomně na šedé tapety a pak jde kolébavou chůzí otevřít. Za dveřmi se usmívá mladý neupravený muž s rozcuchanými vlasy. Jeho úděsný vzhled ještě podtrhuje růžová košile s červenou kravatou. Mladík nejspíše pronese nějakou frázi na pozdrav a stařeček kývne. Kráčejí potom spolu dlouho chodbou, míjejí nespočetně pokojů a individuum v růžové košili se nepřestává šklebit.

   Za několik minut vcházejí do růžově vytapetované místnosti, jejíž stěny jsou pokryty portréty usmívajících se lidí. Oba usedají na rozvrzaný gauč a zapalují si iont. Místnost naplňuje mladíkův neúnavný monolog a stařík nepřestává kývat hlavou na znamení souhlasu. Za několik minut mu ale začínají povolovat nervy a po jeho vráskami poseté tváři stéká kapička potu. Za několik málo sekund už to nevydrží, vím to. Jsem si jist, že zahodí iont, vyběhne na chodbu a jako blázen bude zase míjet všechny ty dveře. Vběhne udýchaný do svého pokoje, rychle zabouchne a zamkne šedým klíčem. Lehne si do postele a přiváže se koženými řemeny. Možná bych měl přece jen vytapetovat, pomyslí si ještě než usne klidným a bezstarostným spánkem…