Cesta z Radegastu až na konec světa
(věnováno panu 马)
Vrávoravě tančili jsme po dlažbě
omámeni leskem slov a očí
kolem mužů s rukou na pažbě
k schodům vrytým do úbočí
Shlíželi jsme do vln třpytných
v nichž se odrážely chrámy
v kalných tůních nenasytných
houpaly se zrezivělé prámy
Vůně noci verše pohladila
jež z nás řinuly se zadýchaně
nad Petřínem bezcitná luna snila
pod hlavu složeny bílé dlaně
Svahem šli jsme co krok to schod
přítmím korun ještě holých
ze světa jediný stal se bod
jenž líně klouzal po kupolích
Stanuli jsme před tichou branou
to konec tance přišel na dosah
pár slov, obětí a nashledanou
jen příslib jara voněl v zahradách
|