|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Jak pero z rukou umělce
se tě zlehka tužkou dotýkám.
Řekni, zdali smím jí
pohladit tvou šíji
a kde končí,
smím ruce svoje vést.
Přes údolí a rozvaliny
skalisek nedohledáš.
Kde stín zastihne tě
v spěchu přitlačím.
Nebolí?
S omluvou k nohám
se ti skláním.
Podivným světem utíkají
do bezpečí, jak divá zvěř
jsou dravé a jistými kroky vládnou.
Smíš být i stromem,
jabloní v září – v kolenou plody.
Až přidám dva své
stanu se kejklířem.
Když smutek triumfem
vmete mě v ústraní,
v náručí objímáš květ, konejšíš.
Jak provázky svážeš mě
rukama v obětí.
Na plátně, jak přístavy klidu
je vykreslím,
nechám se unášet do iluze podsvětí,
kam andělé vchází bez ostychu
ohřát zkřehlá křídla.
Na těle tvém prsty mi řeknou,
co oděv ukrýval.
Kde světlo s vervou
našlo svoji pláň,
ne, netoč tu dlaň,
z ruky neumím ti číst.
Jen za korálkou
z náramku schovaný
se nestydíš až dost.
Tváři záhadné
popaměti úsměv vtisknu.
S otázkou přichází
v bezesnou noc.
Jak hady do rysů
načrtnu ti vrásky.
Za každou větu,
kterou jsi mi dal,
vichřicí zaduji ti do vlasů.
Bože, jak nemáš rád
hřebenem je krotit
– jak splašené koně.
Tuhu na nich zlámu.
Tak, aby nezbyla mi na list cudnosti.
S hrdostí musíš obejít se bez něj.
Ne, neklop oči,
vložím ti do nich tisíc slov.
|
|
|
