A napíšu stoprocentně kýčovitý
obraz, protože chci, protože se mi zalíbilo
slovo čajka, to, co vzbuzuje
ne, pozor, změna, rajka přepestrá
bude vyhovovat více. Zasadím ji
do nachu, purpuru, bude stát
v lotosovém rybníce, a když se
zasměje, budou jí ze zobáku padat
nádherné perly. Ne ty sviní. Už bys
chtěla snít, a rozvíjet příběh. Přestaň,
přestaň si vymýšlet, vrať se zpět na zem
vrať se k pianinu, baletu, retům
chvíli přestaň dloubat klacíkem
v slepičím trusu. Vylouhuj si prsty
v Savu, ať přestanou ti hnít. Usměj se
vypni hruď, ať je chvíli PNOUCÍ,
ty vole, tahle představa mě zabije.
Napiš stoprocentně špatnou báseň
hezky ji graficky uprav, postav z ní
komín, zámek, svíčku, klíč, vydechni
a pak nedýchej, až začneš jak jehovista
kázat o překrásném světě a krásné duši.
O tělesné, duševní či jiné zatra čistotě.
A láska má přece podle šablony
jen jednu tvář. Tu vaši. A mluvit
spisovně. A sakra, přestaň říkat
sakra. Neklej, nerouhej se. Miluj
ach, bože, vznešeně, celý svět.
I kdyby za to nestál. Musíš mít
přece krásnou duši, krásné ideály
a být spořádaná běloučká
puťa, puťa slípka, slepička.
|