"To bylo kdysi dávno, kdy byla ještě noční obloha bez hvězd. Po zemi se procházel tulák s mošnou.
Celý den mu svítilo slunce nad hlavou a pískal si, ale večer, pokaždé když uléhal ke spánku
mu bylo nějak smutno.A také měl jednu velkou starost, jak poznat, na kterém místě světa
už někdy byl a kde ještě ne. Vždy ráno si na cestu natrhal čerstvá jablka a jak je postoupně
jedl tak si jadérka z nich dával do mošničky. Když už byla mošnička docela plná, jadérka
rozházel kolem sebe a tak když se na ta místa po létech vrátil, vítalo jej plno
jablečných sadů s nádhernými jablky.
A tak celé roky bloudil po té zemi sem a zase tam, trhal si svá jablíčka a jadérka
schovával do mošničky, stále přemýšlel co s tou spoustou jadérek dál udělat.
Za jednoho deštivého dne ho napadla myšlenka. Utrmácený cestou usedl k odpočinku
a zjistil, že jadérka jsou celá lesklá a svítí svými odlesky kolem. Tak si tak povzdech,
jak by se mu krásně po tom světě chodilo, když by mu v noci na cestu svítila taková krásná světýlka.
Když zase jednou po dešti vysypal všechna jadérka, poprosil duhu, aby mu pomohla
a obalila je svými zářivými barvami. Po chvilce měl jadérka celá krásně třpytivá a lesknoucí,
že jim začal říkat hvězdy.
A tak s nimi vyšplhal na nejbližší horu a začal je rozvěšovat po obloze.
Tak dlouho lezl neúnavně na horu a zase zpět dolů na zem pro třpytivé hvězdy až po dlouhé době
měl konečně všechny své hvězdy na nebi. Měl z toho tak velikou radost, že hned večer se šel pod
nimi poprvé projít. A byla to procházka krásná a radostná, plná zářícího světla. Už nebyl smutný.
A tak teď vždy každé ráno, když vyjde slunce a hvězdy nejsou na obloze vidět leze na horu
a hvězdy jednu po druhé leští, aby ta světýlka mohla svítit i dalším na cestu.
Když ale nastane večer, usíná po těžké práci s první rozsvícenou hvězdou, tak,
jako teď právě Ty. Dobrou noc !!"
