Odešla jsi z Klecan

od panen právě pohozených

do rudého vápna.

V téže chvíli

se plochá země nahrbila,

praskl ohař z porcelánu

a čas měl ústa -

zuby plné ran.

Zaťal je do tvých stehen - -

a půlil tě jako jablko,

                      jak lomovou horu,

jež spolkla hvězdu nad vrcholem.

Tak jsi zastlala první svlečku,

ulehla k ní navečer... - -

a byl křest pozdních návratů

vším, co zůstalo letmo psáno

do živůtků jepic.

A nikde, nikde koniklec

nad stopami od podkov,

když do tebe padal sníh - -

... to si zima

                      do ničího hlasu

       vykotlala dům - -

           v něm ostrý tón,

který vyhojil flétnu

a do větru nařízl píseň.