Předmluvárium.

V Liptákově potok teče,

zatáčí se v houštinách.

Po lukách se sotva vleče,

ševelí po skalinách.

Přes bory to potok umí,

ono to tam pěkně šumí,

přítoků se nadlabe,

pak se vlévá do Labe.

Nad potokem vede lávka,

dřevěná a svraštilá.

Nesla tudy babka jabka

pěkně sebou praštila.

Listí žloutne, poletuje,

po strništi vítr duje,

až zas přijde zimní mráz,

můžem chodit slípky krást.

Když tento text poprvé spatřil známý český neurolog, akademik a bláznolog mezinárodního významu Kamil Henner, lakonicky prohlásil: sclerosis multiplex. Jó, tihle akademici, ti jsou placení za to, aby přemýšleli. Občas se jim sice povede něco vymyslet, ale v tomto případě se MUDr Henner pořádně spletl. Vycházel jen z holého faktu, že poslední sloka záhadné básně, zdánlivě bez jakéhokoliv zjevného důvodu, hovoří úplně o něčem jiném, než sloky předchozí. Pro celkem bezvýznamný detail Henner vůbec neviděl celek. Přitom se o mimořádně vzácný fragment z díla Járy Cimrmama. O fragment, vytržený ze souvislosti, která možná nikdy ani nenastala, jak bylo u tohoto Mistra častým zvykem. Nakonec i věta: "až zas přijde zimní mráz, budem chodit slípky krást" je dokonale logická, jelikož ubohé slípky trýzněné krutým mrazem a nemající v zimě nic přírodního na zobání, drží se rozumně pohromadě v kurníku, vzájemně se přitom tělesným teplem zahřívajíce, odkudž se pak samozřejmě o to snadněji kradou, jest krásným výplodem jasnozřivého českého ducha, arciť ducha poněkud nepoctivého a štítícího se práce ryze poctivé a přitom tuze dobře placené, pokud taková u nás vůbec kdy (v Cimrmanových dobách, samozřejmě) existovala.