|
Zazvonil u dveří podivný muž
s tmavými vlasy a kloboukem
jako postava na etiketě portského vína
Hlas se mi zadrhl
v tu chvíli jsem nemohla
říct : "Pojďte dál!"
A přesto jsem otevřela dveře
plná strachu
- jako kůra, co ze stromu odpadá
a neví, že bude ušlapána v jehličí -
člověk by se neměl tolik bát
Než vznikla skulina mezi prahem
a dlaždicemi na chodbě
- břeh uprostřed mého a našeho prostoru -
promýšlela jsem zbabělost myšlenek
Ruka dál otevírala a dovolovala
světlu z našeho patra
vniknout do bytu
Jako statný smrk s hlubokými kořeny
stála jsem v úžasu a hledala
- spíš podvědomě než s nadšením
ten mech z dávných let -
a pána, který ani neřekl
že chce jít dál...
| 
