|
|
|
| |
Překročil jsem prsty řeku a samou radostí samými křídly jsem na břehu rozdělal oheň To byla moje pustina na půl dechu vzdálená od řetězce n-krát zpolymerovaných pustin ale moje Měl jsem kde kleknout kde zasadit strunu a počkat si až vyklíčí bílá žena Oheň prskal tisíce mrzutých koček v třísce tříska v kůži kůže na víčkách klíčící ženy.. Cítil jsem kouř a plameny zatím ve tmě jako když v dračím vejci bije srdce Podobně bývá pod peřinou když nevíš, kolik se z bouře vrátilo živých a kolik mrtvých rukou Sebral jsem sekeru, osekal bílé ženě kořeny a vlasy abych měl čím přiložit a přiložil jsem Oheň se prosnil tmou Vystoupil z ní jako muž z dívky
Pekelník! Ta pomalá genitálie tmy ozářila mou pustinu Najednou byla plná tváří
Až se mi konečky křídel začaly měnit v krajky Rychle jsem podsekl poslední kořen holo-bílé ženy vystříkla míza a žena otevřela ústa „Nikde nebudeš první!“ šeptla byla to znovu Eva, ta Adamova zelená na patách nahá od Boha díky mně nedozavřená Čas do ní tekl jako do hodin
Probořil jsem v ní tvé oči aby měl kudy vytéct ven
a prsty ten proud překročil
|
|
|