Sedím na lavičce u zastávky a čekám na ní. Jsem už trochu nervózní. Má víc, jak dvacet minut zpoždění. Můj pohled padá stále častěji na telefonní budku stojící přes ulici. Snad mám drobný.

Sluchátko bezcitně vysílá do mého ucha ten samý tón. Nikdo to tam nebere. Jsem zase o něco nervóznější. Lavička už mě neláká. Kupuju si cigarety. Zase jsem to nevydržel. Tři týdny jsem to neměl v hubě. Nelíbilo se jí to. Nikdy jsem sice nebyl vášnivý kuřák. Dal jsem si jen občas. Ale teď si musím dát zas. To ta nervozita. Zhluboka táhnu do plic. Hlava se mi začíná lehce točit a nohy mi těžknou. Výhled vpřed mi zamlží oblak kouře. Skrz něj vidím přibližující se obrys šaliny. Zahanbeně odhazuju cigaretu a vytírám si slzy z očí. Snad mě s tím cigárem neviděla. Panika ale byla předčasná. Nepřijela.

Zvoním už potřetí. Čelisti horečně zpracovávají žvýkačku. Snad přebije ty cigarety. Není doma. Nevím co jsem čekal, když nebrala telefon. Vycházím zas na ulici. Žvejkačka letí do koše a v ústech se opět usazuje cígo. Kolikáté? Třetí?

Nervozita pomalu vyprchává. Snad díky tabáku. Nevím. Střídá jí zlost. Vždyť dneska jsme spolu měli slavit moje narozeniny. Na to snad nemohla zapomenout! Chtěl jsem jí někam pozvat. Mělo to být fajn. Najednou mám toho bezcílnýho bloudění Brnem plný zuby. Mám sakra narozeniny. Tak se jde slavit.

Zapadl jsem do jedný zaplivaný čtyřky. Chtěl jsem mezi obyčejný lidi. Mezi starý dědky páchnoucí rumem. Chtěl jsem tak páchnout taky. Tak sedím u třech chlapů v montérkách. Je jim kolem šedesáti a smějou se na mě svýma zažloutlýma zubama. Tihle lidi maj už problémy s láskou dávno za sebou. Možná bych si to měl v hlavě pořádně probrat, abych neskončil po čtyřiceti letech jako oni. Abych nemusel před tou svojí nádherou ve fialovejch teplákách a natáčkách z novin na hlavě taky utíkat do hospody a tam si pomalu vypíjet mozek. Pomalu utápět vzpomínky v chlastu a čekat, až si pro mě přijde. Je trpělivá ta dáma s kosou.

Po třech hodinách platím. Na lístku šest piv a tři velký rumy. V krabičce poslední cigaretu a v hlavě zvony. Ti tři starci se odebrali ke svejm teplákům a vystydlý večeři a mě se nechce být sám. Kupuju si další krabičku. Peněženka se pomalu, ale jistě vyprazdňuje. Ale co. Přece slavím narozeniny. Dvacátý? Dvacátý prvý? Zítra si vzpomenu.

Na zastávce je už pár lidí. Šalina už snad pojede. Trošku dál od nich stojí mladý pár. Pozoruji je. Dělám si z cigaretovýho kouře před očima mlhu a skrz ní sleduju, jak se líbaj. Objímaj se a mě teče z oka slza. Marně se přesvědčuju, že je to tím kouřem. Jako prve u telefonní budky. Sám sebe ale nedokážu obelhat. Tam jsem měl stát já a ona. Vždyť mám narozeniny. Kolik že mi je? Dvaadvacet?

V "Klubu" je to jako vždycky. Nebyl jsem tam tři měsíce, ale stejně se nic nezměnilo. Zas mi někdo ukrad pivo i se zálohovaným pulitrem, zase je tu narváno. Kupuju si další pivo a velkej rum. Hlava se mi solidně motá a tak jdu na vzduch. Sedím tam pod lampou na mezi a kouřím. Pohled upírám vzhůru. Ke hvězdám. Tam někde je třeba planeta, kde si lidi nelžou. Kde choděj včas na schůzky a kde nezapomínaj na narozeniny druhých. Snad tam někde…

Zvracím. Nedaleko té lampy. Žaludek se křečovitě svírá. Podělaný hvězdy. Neměl jsem zaklánět hlavu. Zvrhlo se mi pivo. Dojdu si pro další. Jen si ještě zapálím.

Už je mi líp. Na oslavu si dávám rum. Další rum a pivo. A pak čůrat. Cpu se davem směrem k toaletám, teda pokud se jim tak dá říkat. Motám se a často vrážím do lidí. Je mi to jedno. Konečně. Hlavu opřenou o zeď, v ruce to svoje a úlevou tvarovanou tvář. A pak jsem dostal ránu. Asi do ledvin. Nevím. Poroučím se k zemi.

Nevím jak dlouho jsem tam ležel. Mám rozbytý hodinky. Ale na roztrženým obočí mám už krev zaschlou. Vstávám. Bolej mě žebra a v hlavě mi pulzuje krev. Peněženka chybí. Konečně se zapínám. Roztřesenou rukou si zapaluju rozlámanou cigaretu a odcházím z místa činu. Moc mi nevadí, že páchnu močí, ve které jsem se nedobrovolně vyválel. Ale chce se mi dost spát. Už se nemusím pracně prodírat davem. Jednak už je kolem lidí daleko míň a ten zbytek mi uhýbá sám, jen co mě spatří. Venku se opřu o zeď a hluboce dýchám. Rána na obočí se opět otevřela a zalila mi oko teplou krví. Je mi to jedno. Chci domů.

Za rohem málem porážím mileneckou dvojici. Omlouvám se a pokračuju dál. Ale počkat! Vracím se zpátky a koukám na svou lásku. Na svou lásku, se kterou jsem měl slavit narozeniny. Na bývalou lásku, která na mě zírá se strachem a zároveň s odporem v očích. Stejně tak vyjeveně kouká i můj nejlepší kamarád. Bejvalej nejlepší kamarád. A možná tak blbě koukám i já. A pak se mi chce děsně smát. Směju se a cigareta mi vypadává z pusy. Naražený žebra bolej jako čert, ale já se stále směju. Veselý narozeniny. Šťastný a veselý narozeniny. Co jsem čekal. Věrnost a kamarádství? Tak na to je lepší pořídit si psa, ne? Sbírám ze země cigaretu a za neustávajícího bujarého smíchu opouštím scénu. Směju se, ale už teď vím, že doma budu stejně hořce plakat. Vždyť je mi dnes dvacet tři.