Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Králův posel
Autor: ~BOMI~ (Občasný) - publikováno 28.4.2004 (15:26:07)

“Proč sakra zrovna já?” klel polohlasně mladý muž v plášti a mečem si klestil cestu hustým lesem. “U dvora slouží tolik poslů a oni vyberou zrovna mě,” pokračoval v monologu. “Ztratilo se královské zlato. Dobře. Pochopitelně se to musí vyšetřit. Tomuhle rozumím. Ale proč to mám vyšetřovat zrovna já, tak tomu už nerozumím.”

Pomalu se stmívalo a on se rozhodl utábořit. Cestovat močálem je dost nebezpečné i ve dne, natož v noci. Našel si vyvýšené suché místo. Zbavil zem kamenů a napadaných větví a posadil se na měkký mech. Z rance na zádech vylovil přikrývky a připravil si lůžko. Rozdělání ohně bylo otázkou okamžiku, jelikož paliva poskytoval prales dostatek.

Zbytek dne seděl na dekách, občas přihodil polínko do plápolajícího ohníčku a žvýkal sušené maso, které si s sebou na cestu vzal.

Občas se plácl rukou po zádech, aby zabil komára, který se rozhodl povečeřet kapku jeho krve. “Posrané bažiny,” zanadával s plnou pusou. “Touhle dobou jsem měl doprovázet obchodní karavanu na cestě k moři, ale ne, králi někdo ukradne jeho zlato a jeho veličenstvo si vybere zrovna mě, abych mu ho vypátral.” Hlavou se mu znovu promítala situace, kdy král Quilu obdržel zprávu o zmizení konvoje s penězi. Vřítil se do sálu, kde zrovna pobývalo přes tucet poslů. Seznámil všechny se situací a hledal dobrovolníka, kterého by na sever poslal. Každý si bleskurychle vymyslel nějaký dokonalý důvod, proč nemůže jet právě on a král by byl málem odešel s nepořízenou, jenže nějaký škodolibý parchant jakoby omylem prohodil, že Bomiho účast při výpravě na jih není zdaleka nezbytná. Quilovy oči se rozzářily a dobrovolník byl na světě.

“Jestli někdy dostanu do ruky toho zmetka, co mi překazil výlet k moři, tak ho stáhnu z kůže,” ulevil si Bomi a přihodil na oheň další suchou větev.

Spolkl poslední sousto masa a zalehl ke spánku. Na hustém mechu a měkké lesní půdě se leželo velmi příjemně, a tak usnul téměř okamžitě.

Druhého dne ráno se probudil do husté mlhy. Těžké chuchvalce vodní páry se pomalu převalovaly mezi stromy. Viditelnost sice byla mizerná, ale on musel dál. Sbalil provlhlé přikrývky a vyrazil.

Postupoval jen pomalu a obezřetně. Nechtěl skončit v bažině. Nohama protrhával mlžný opar a mečem zkoušel pevnost půdy před sebou.

Asi po hodince počala mlha ustupovat a korunami stromů se prodralo prvních pár slunečních paprsků. Bomi se na chvíli zastavil, shodil ze sebe vodou nasáklý plášť a rozprostřel ho na keř, aby trochu proschl. Pod ním měl košili z ovčí houně, která naštěstí vlhkost nepohlcovala. Kořené kalhoty rovněž zůstaly suché a do vysokých okovaných bot se voda za žádnou cenu dostat nemohla. Sice tohle byla jeho první cesta do nehostinného severského kraje ( a posel doufal, že i poslední ), ale podle vyprávění starších a zkušenějších kolegů věděl, že v normálním lehoučkém a pohodlném oblečení by se mu cesta změnila v peklo na zemi.

Z batohu vytáhl dřevěný tubus. Otevřel ho a zevnitř vyštrachal mapu zdejšího kraje. Nebyla zrovna přesná, ale lepší než nic. “Ještě tak tři hodiny cesty tímhle směrem a dostanu se na cestu,” broukal si pro sebe, když mapu studoval. “Doufám.”

Posnídal pár sucharů, zapil je vodou z lahve, sebral věci a vydal se dál. Cesta už ubíhala rychleji, protože se les stával průchodnějším. Jen občas musel použít meč k proklestění cesty.

Na cestu sice narazil, ale trvalo to dvakrát déle, než předpokládal. Rozhodl se pro pauzu na pozdní oběd. Utábořil se kousek od cesty a dopřál si bohatou porci sušeného masa. Voda v lahvi mu už docházela, potřeboval nutně doplnit zásoby.

Dál se vydal po cestě. Sice to znamenalo zvýšené riziko, ale také pohodlí.

Po pár mílích narazil i na potůček. Nalokal se čerstvé vody a doplnil lahve. Pak zase šel a šel. Pořád stejný les, stejná krajina, stejné zvuky. Jediná lidská řeč, kterou za celý den zaslechl byly jeho nadávky na tenhle kraj.

Konečně se setmělo. Po cestě sice mohl pochodovat i za tmy, ale komu by se chtělo? Odešel kus stranou do lesa, povečeřel a ulehl ke spánku. Oheň dnes nerozdělával. Takhle blízko cesty by se prozradil každému případnému poutníkovi, nebo hůř vzbouřencům, či snad rovnou barbarskému oddílu. Po dnešní dlouhé a vysilující pouti usnul jako zabitý.

Vzbudil se ještě za tmy. Spustila se totiž prudká bouřka. Než sbalil lůžkoviny, promočily ho těžké kapky na kost. Přemýšlel, kam se před nepříznivým počasím schovat. Vzpomněl si na jednu jeskyni poblíž cesty, kterou dnes minul. Ležela poměrně blízko.

Běžel po cestě. Nepředpokládal, že v noci v tomhle počasí na někoho narazí a navíc chtěl být co nejdřív v suchu. Konečně v šeru spatřil ústí jeskyně. Vypadala vlastně víc jako veliká nora, než opravdová jeskyně. Vešel dovnitř. Chodba se táhla kamsi dál do zadu, ale jeho oči si ještě nezvykly na tmu vevnitř. Tápaje rukou po stěně se vydal hloub. Ušel několik sáhů a pocítil, že se chodba mírně svažuje a stěny se rozšiřují. Popošel ještě o kousek a posadil se na udusanou hlínu.

Z tlumoku poslepu vyndal v kůži zabalený balíček. Rozvázal šňůrky a rozbalil ho. Vevnitř přechovával vše potřebné pro rozdělání ohně. Na podlahu položil hrst směsy obsahující suché seno, mech a kousky listí. Na ni nakladl pár dřevěných třísek a nakonec dvě větší polínka. Dřevo na přikládání si s sebou nenosil, ale doufal, že v jeskyni něco najde, nebo v nejhorším zaběhne ven.

Pomocí dvou křemenů, které byly rovněž součástí ohňotvorné sady vykřesal blízko připraveného táboráčku pár jisker. Ohýnek však ne a ne vzplát. Směs od podlahy navlhla. I pro takové případy byl vybaven, zatápal na rozprostřené kůži, až našel malou lahvičku. Vyndal špunt z jejího hrdla a nasypal z ní na připravenou hromádku trošku nějakého prášku.

Stačila jediná jiskra z křesacích kamenů a prášek se za syčivého zvuku prudce vzňal rudým plamenem. Červený oheň hořel jen chviličku, ale stačil ohníček podpálit. Bomi se vítězoslavně díval na oheň. “Síra vždycky zabere,” uchechtl se. Zvedl oči od plamenů, aby si prohlédl jeskyni. Úsměv mu zmrzl na rtech. Z okolí na něj mžouralo něco přes půl tuctu skřetů. Evidentně se jim líbil Bomiho vyděšený výraz. Cenili na něj zuby a výhružně potěžkávali dřevěné palice.

Bomi bleskově vyskočil a zamířil k ústí chodby. Hned několik skřetů mu ale skočilo po nohách. Praštil sebou na zem a všichni skřeti na něj naskákali a drželi mu pevně ruce i nohy. Skřeti sice měří jen asi jeden sáh, ale sílu mají ohromnou a pokud jdou do nějakého boje, pak jen když jsou přesvědčeni, že mají důraznou přesilu.

Při přesile osm na jednoho nebylo pochyb, kdo vyhraje. Během několika chvil ležel muž svázaný v rohu místnosti. Největší ze skřetů se zatím pustil do prohledávání jeho věcí. Velel tomuhle oddílu. Dva muže poslal pro dřevo a ostatní měli pohov. Sedli si jako předtím, než je neznámý host vyrušil ze spánku a mlsně po Bomim pokukovali. Vůbec se mu nelíbilo, když si dlouhými a zašpičatělými jazyky oblizovali zelené rty.

Hlavní skřet znechuceně hodil batoh do ohně. Nenašel vevnitř peníze, ani nic cenného a tak mu nebyl k užitku. Prohodil nějakou poznámku ke svým vojákům. Bomimu to připadalo jako když se snaží vychrchlat hlen z krku, ale skřeti se ohromně pobavili. V překladu to znamenalo asi něco jako “Tohle je moje první večeře, která si sama rozdělala oheň, na kterém ji upeču.”

Z chodby se ozvaly kroky. Skřeti přišli se dřevem na dohasínající ohýnek. Jenže to nebyli skřeti, jak si všichni vevnitř mysleli. Dovnitř se vřítilo několik lidí v plné zbroji a vrhli se na skřety. Nepřipravení zelenáči rychle podlehli a jejich temná krev zalila podlahu. Bomi se zazmítal v poutech. “Zachraňte ten batoh,” zakřičel na své zachránce. Jeden z rytířů vyšťouchl kožený vak z řeřavých uhlíků a druhý zatím přeřezal zajatcova pouta.

Osvobozený posel se konečně rozhlédl po svých zachráncích. Bylo to pět silných mužů v plátovkách. V rukou třímali dvoubřité válečné sekery.

“Zůstaneme tady, dokud nepřestane pršet,” rozhodl jeden z nich, zřejmě se jednalo o jejich velitele. Poslal jednoho muže pro dřevo na oheň. Prozatím přiložili skřetí kyje a oblečení.

“Měl jsi štěstí, že jsme zrovna šli kousek odsud a viděli ten záblesk,” promluvil velící válečník. “Co tady vlastně hledáš? Tohle je nebezpečný kraj pro osamělého poutníka.”

Bomi si ho zkoumavě odměřoval očima. Pořád mu něco nehrálo na jeho zbroji. Nevěděl, odkud ji zná. “Jsem králův posel,” odpověděl a vyndal z ohořelé torny dřevěné pouzdro. Z něj vytáhl průvodní list s královskou pečetí a podal ho vojákovi. “Mám objasnit zmizení královského konvoje s penězi.”

Bojovník si prohlédl pergamen. Zdobným písmem tam stála zpráva s podpisem a pečetí panovníka země.

Držitel tohoto listu je vyslancem samotného krále Quila. Vaší povinností je splnit všechny jeho přání a rozkazy a pomoci mu v jeho vyšetřování. Pokud by se kdokoli postavil proti jeho mysli, neuposlechl rozkaz jím vydaný a nebo jej snad rovnou napadl, bude potrestán, jako kdyby se postavil samotnému králi, což je považováno za vlastizradu a trestem za takový čin je smrt. Naopak všem, kdo královu poslu poskytnou podporu, bude do konce života odpuštěno placení daní.

Jeho veličenstvo král Quilu

Velitel stočil list a podal ho zpátky kurýrovi. “Vím co se stalo s tou karavanou,” pronesl jakoby mimochodem.

Posel zbystřel a bleskově pohlédl na válečníka. “Vážně? Co?”

“Půjdeš s námi a vše se dozvíš,” odsekl stroze válečník.

“Chci to vědět hned,” vybuchl Bomi. “Nařizuji ti říct mi to!”

“Opravdu?” usmál se pohrdavě velitel a pohlédl na svých pět vojáků stojících okolo. “Kdybych chtěl, jsi už dávno mrtvý. Náš pán Sweder ti vše vysvětlí, až tě dovedu do našeho hradu. Rozhodne také, co s tebou dál bude. Zatím jsi náš zajatec.”

Bomi se cítil naštvaný, ale nemohl nic dělat a být zajat lidmi je přeci jen lepší než být sežrán skřety. Mohl si dělat co chtěl, krom opuštění jeskyně. Nikdo už tu noc nepromluvil Roztáhl si tedy přikrývky stranou od ohně a za chvíli usnul.

Ráno ho probudil tichý rozhovor a vůně pečeného masa. Vojáci mluvili příliš tiše, než aby rozuměl, co si říkají. Posadil se ve svých kožešinách a protáhl ztuhlé ruce. Nad ohněm se nabodnutý na několika klaccích pekl rozporcovaný divočák. Jeden z vojáků opodál upravoval jeho kůži pro pozdější vyčinění. Krom něj byly v jeskyni jen dva muži poskakující okolo ohně a pečínky nad ním.

Odkašlal si, aby na sebe upozornil. Popřály mu dobré ráno a oznámili, že Switch, jak se jmenoval jejich velitel, se vrátí za malou chvíli.

Maso vonělo až příliš silně, než aby čekali s jeho rozdělováním na ostatní. Vzali si však poctivý díl a i svému zajatci dali rovnou porci šťavnatého masíčka. S chutí se do něj pustil a mastnota mu stékala po několikadenním strništi na tvářích. Zrovna když si z prstů olizoval poslední zbytečky dobré snídaně se vrátil Switch z obhlídky okolí. Dobrácky se na posla usmál a on mu úsměv opětoval, protože ho v břiše hřálo první teplé jídlo po několika dnech bloudění hustým lesem, kdy se živil jen sušeným masem, suchary a občas i nalezeným ovocem.

Vzpomínal si, jak s nelibostí přijal královo rozhodnutí a stále v duchu proklínal ostatní posly, kteří ho obětovali, než by riskovali, že král vybere právě je. Měl pár hodin na sbalení věcí a zásob na cestu. Pak mu král předal průvodní listinu a popřál hodně štěstí. Vlastně mu bylo jedno, co se stane s Bomim, ale chtěl zpět své zlato. Na nádvoří už kurýra čekal kočár, který jej zavezl až k jižnímu okraji rozlehlého severského lesa. Tady vystoupil a dál už musel po svých. Kus na západ sice les protínala stará cesta, jenže ta znamenala pro neozbrojený kočár (natož pak pro samotného opěšalého kurýra) veliké nebezpečí. Vždyť na té samé pěšině se ztratila i ona karavana a tu doprovázelo dvacet královských strážných na koních a v plné zbroji. Otázkou mu ovšem zůstávalo, jak má vypátrat příčinu zmizení králových peněz, když přiblížení se k místu, kde pravděpodobně zmizely znamenalo téměř jistou smrt. V těchto krajích žili jednak vyhnanci a vzbouřenci, ale hlavně ještě dál na severu divocí skřeti. Ostatně právě pro ně byly peníze určeny. Vyhrožovali, že zaútočí na království, pokud jim nebude vyplacena nemalá suma ve zlatě. Normálně by král takových hrozeb nedbal a vyslal by na sever trestnou výpravu, jenže pohrůžka přišla zrovna v době táhlé války se zemí na jihovýchodě. Quilu tedy nakonec vyslal jen malou skupinku vojáků. Neměla však potrestat zpupné skřetí národy, nýbrž dohlédnout na doručení nadité truhlice zlata. Jak teď již víme, neuspěli. Bomi si holt musel dávat pozor. Spoléhal také na to, že hloub v lese se u cesty moc lupičů nevyskytuje. Údajně žili v jakýchsi vesničkách hloub ve hvozdu a k cestě se vydávali jen tehdy, když zvědi z některého konce lesa hlásili, že kdosi bohatě vypadající vstoupil na stezku. S tímto předpokladem se Bomi osm dní prodíral houštinami a močály, až včera konečně narazil na cestu. Právě skřetí přepad a následné osvobození, které se však záhy stalo únosem , mu dokázaly, že cesta je i v nitru lesa frekventovaná víc než dost.

“Vidím že ses vyspal dobře a i naše jídlo ti chutná,” prohodil Switch a s kouskem opečeného prasete přisedl k zajatci. “Dneska s námi půjdeš na hrad. Náš vládce rozhodne o tvém dalším osudu a určitě ti také vysvětlí, co se stalo s pokladem, který hledáš.”

Bomi jen přikyvoval. “Doufám, že nebudeš dělat problémy. Nerad bych tě svazoval,” pokračoval velitel. “Vypadáš jako rozumný člověk a já ti slibuju, že pokud se nepokusíš zdrhnout, nehrozí ti žádné nebezpečí.”

Posel přikývl a ještě chvíli si se Switchem nezávazně povídali o zvířatech a rostlinách vyskytujících se ve zdejších lesích. Ani jednoho toto téma příliš nezajímalo, ale Bomi neměl odvahu se zeptat na nic jiného a Switch nesměl a vlastně ani nechtěl mluvit o ničem jiném, ovšem zároveň žádný z nich nechtěl mlčet.

Během toho rozhovoru se dovnitř vrátili všichni vojáci, nasnídali se a počali se připravovat k odchodu. Velitel řekl Bomimu, aby si i on sbalil své věci a pak odešel ke svým mužům. Posel poslechl a naskládal veškeré své věci do ohořelého vaku.

Brzy se vydali na cestu. Jeskyni nechali tak jak byla, ani mrtvoly nezahrabávali, ostatně proč taky. Stejně by je vyhrabal první vlk jdoucí okolo. Neskrývali se v lese. Kráčeli hrdě pěkně středem cesty. Ostatně neměli se čeho bát. Tohle byl jejich kraj. Bomi šel uprostřed a neměl ani myšlenku na útěk. Vždyť ho ozbrojený doprovod vedl k řešení jeho problému. Nevěděl, kdo je Sweder, ale prý věděl, kdo přepadl karavanu, a to bylo rozhodující. Navíc mu Switch slíbil bezpečí a on mu věřil, i když vlastně neměl žádný lepší důvod tak činit. Všiml si ale, že ho všichni členové eskorty krom velitele po očku sledují.

Okolo poledne uslyšeli vpředu za záhybem cesty nějaký zvuk. Bomi poznal že se blíží několik jezdců na koních. Vojáci jakoby ožili. Čekal, že se připraví k defenzivě, ale vojáci pokračovali v klidném pochodu. Brzy se objevili tři lehce odění muži na rychlých koních. Všichni měli přes rameno přehozený luk a toulec s šípy. Dojeli až ke Switchovi, který šel v čele svého oddílu a jeden z nich se k němu sklonil. Velitel mu něco pošeptal a obrátil oči k Bomimu. I lučišník na posla dlouze pohlédl. Pak kývl na Switche, otočil koně a stejně rychle, jako se objevil, také zmizel. Druzí dva jezdci zůstali s družinou a po zbytek cesty je doprovázeli.

Asi po hodině dalšího pochodu stezka vyústila na rozlehlou mýtinu. Na ní se hrdě tyčila dokonale opevněná rozlehlá pevnost. Dominovala jí široká věž sahající až nad vrcholky okolních stromů. Bomi odhadoval její výšku tak na třicet sáhů. Na vrcholku se rozšiřovala v jakousi zastřešenou plošinu sloužící jako pozorovatelna.

Na věž těsně doléhal jeden ze dvou třípatrových obytných paláců. Druhý byl postaven poblíž jediné brány do pevnosti. Uvnitř, v bezpečí poskytovaného vysokými kamennými hradbami s ochozy a předsunutými baštami, stálo ještě mnoho jiných budov. Převážně domy a ubytovny pro vojsko, ale také zbrojnice, stáje, hospodářské stavení, řemeslnické dílny, větší domy pro důležité lidi a vůbec vše, co na správném hradě bývá. Nechyběla ani útulná hospoda. Její jméno “U Věže” jasně vypovídalo o její poloze.

I když hradby vypadaly i samy o sobě jako dokonalá obrana, obehnali je obyvatelé pevnosti ještě dřevěnou palisádou s ochozem a střílnami vzdálenou asi půl tuctu sáhů od kamenné zdi. Navzájem je spojovaly lehce strhnutelné provazové mosty. Mezi lesem a hradbami číhaly na potencionální útočníky ještě proutěné překážky, ploty ze zaostřených kůlů a soustavy zamaskovaných příkopů a pastí.

Na první pohled muselo být každému jasné, že dobýt tohle opevnění by byl veliký problém i pro celou královskou gardu. Teď ovšem nejeli hradiště dobývat. Široce otevřená vrata dřevěné palisády je vítala a naproti jim vyběhlo několik lidí. Krom manželek a panošů navrátivších se vojáků a oficiálního uvítacího výboru přišel i honosně oděný postarší chlapík se širokým úsměvem. Poklekl před Bomiho a spustil narychlo naučený pozdrav. “Vítej, králův posle. Doufám, že se k tobě Switch a jeho skupina chovali uctivě a nijak ti neublížili. Brány našeho města jsou ti otevřeny. Náš král Sweder na tebe již čeká ve své komnatě. Nejprve se však musíš ubytovat. Připravili jsme ti pokoj v královském paláci hodný tvého postavení. Prosím následuj mě.”

Bomi nevěděl co říct. Zaskočily ho dvě věci. Tou prvou byla náhlá uctivost těchto lidí a tou druhou slovo král. Tyto kraje přece, sice ne zrovna pevně, ale přesto, ovládal Quilu a to, že si ten Sweder přidělil titul král, se dalo vyložit jako protivládní vzpoura. Teď to ovšem nechtěl řešit. Jednak měl jiný úkol, a to najít ztracené zlato a druhak mu v hlavě uvízla slova komnata, palác a pokoj tvého postavení. Vše nasvědčovalo tomu, že se po více než týdenní pouti nehostinným lesem dobře nají a vyspí.

Stařík Bomimu pokynul, aby ho následoval. Prošli první bránou z kůlů a pak druhou, monumentálně působící bránou s věžemi po stranách. Dala se zavřít vraty ze silných dubových prken, před které se ještě eventuálně dala spustit těžká železná mříž. Takovéto zabezpečení brány měla v této době většina hradů a docela dobře odolávali i při obléhání, ale zdejší pán zřejmě neponechával nic náhodě a pro případ útoku se dala brána zajistit ještě těžkými vraty ze silných ocelových plátů. Jen aby se s nimi dalo pohnout, bylo zapotřebí mnoha mužů a panty podpírala silná nosná konstrukce, jinak by se mohlo stát, že váha samotné brány prolomí hradby.

Posel si připadal nicotný proti tak mohutnému opevnění a nechápal, proti čemu se Sweder tak mohutně obrnil. Šel za svým průvodcem a prohlížel si město za hradbami. Jeho obyvatelé mu to opláceli stejným způsobem. Cizinci se sem nedostávali zrovna často a o tomhle dokonce vojáci tvrdili, že ho poslal sám Quilu.

Palác u hradeb minuli. Bomi měl být ubytován v tom u věže, ve kterém sídlil i Sweder. Od brány k věži vedla široká kamenitá ulice. Trvalo téměř deset minut, než došli k dominantě pevnosti. Věž prozatím nechali bez povšimnutí a zamířili kousek dál ke vchodu do paláce. Stráže je bez problémů pustili dovnitř.

Stařec zavedl Bomiho do druhého poschodí. Tam mu ukázal dveře jeho pokoje a přivolal jednu ze služek jdoucích zrovna okolo. “Já teď musím jít jinam. Mám ještě nějaké povinnosti. Tady Odinka ti vše ukáže. Po dobu tvého pobytu ti bude plně k dispozici. V pokoji máš připravenou koupel, čisté oblečení a také něco k zakousnutí. Až budeš připraven na setkání s králem, řekni Odince a ona tě k němu zavede. Už se na rozhovor s tebou moc těší a cítí se poctěn, že král konečně poslal někoho ze svých lidí i do naší země. Přeji ti hezký pobyt a doufám, že se ještě setkáme.” S těmito slovy se otočil a odešel.

Odinka si hosta zvědavě prohlížela, ale když jí pohled opětoval, sklopila pokorně zrak. Musel si přiznat, že se mu to děvče líbí. Mohla mít tak dvacet pětadvacet let. Její usměvavý obličej, dlouhé kaštanové vlasy a štíhlé tělo bohatě klenuté na správných místech ho zaujaly.

Nechal prozatím služku služkou a vešel do pokoje. Ten ho ohromil snad ještě více než dívka na chodbě. Příliš si nezadal s Quilovou komnatou, kterou měl občas při pobytu na královském hradě možnost navštívit. Místnosti vévodila prostorná a od pohledu pohodlné postel. Našel tu všechen nábytek, na jaký si jen vzpomněl. Nechyběla ani slibovaná vana za závěsem v rohu místnosti. Odinka se zeptala, zda něco potřebuje, ale Bomi jen zakroutil hlavou a zavřel za sebou dveře.

Chvíli se kochal vyhlídkou z oken na nádvoří a pak ze sebe doslova strhal špinavé a obnošené oblečení a vrhl se do horké vody. Důkladně se celý umyl a užíval si teplé vody. Takový přepych zažil poprvé v životě. Po koupeli se oblékl do připraveného oblečení. Šaty, které si vybral vypadaly draze a honosně a podle toho byly i pohodlné. Nakonec přišla na řadu břitva. Hladce oholen se ještě před velikým zrcadlem učesal a mohl vyrazit. Odinka, která na něj čekala přede dveřmi ho málem nepoznala. I on se jí teď líbil, ale nadávala to na sobě znát.

Vedla ho teď chodbami paláce. Šla pár kroků napřed a dávala si záležet, aby při chůzi vynikaly její dokonalé křivky. Byla krásná a věděla to o sobě, tak proč by trošku nepoškádlila toho hezkého cizince. Bomi si toho všiml. Nespouštěl oči z jejích pohupujících se boků a štíhlých nožek.

Skoro litoval, když došli ke královské komnatě. Zabírala téměř polovinu nejvyššího patra. Odinka pokynula Bomimu, aby vešel, ale sama zůstala stát na chodbě a čekala na něj.

Vstoupil tedy do nádherně zdobených dveří. Za nimi se rozléhal veliký sál s drahým nábytkem a obrazy na stěnách. I když venku zářilo slunce, hořely na stěnách desítky pochodní a v krbu praskal oheň. Téměř po celé délce pokoje se táhl stál ve tvaru písmene U. V jeho čele vždy sedával vládce a na křídlech ostatní. Ti nejdůležitější poblíž krále, ti nejméně důležití na konci u dveří. Tento tvar měl i praktické výhody. Otevřený konec stolu směřoval ke dveřím a tak každý, kdo chtěl mluvit se Swederem, musel projít před zraky ostatních přísedících. Navíc to, že hosté seděli jen z vnější strany stolu, umožňovalo služkám ke stolu snadný přístup a manipulaci s nabízeným jídlem a nápoji.

Teď však u stolu seděl jen jediný muž. Bomi správně předvídal, že je to Sweder. Krom něj, dvou strážných u dveří a služky doplňující svému králi pohár s vínem tu nikdo nebyl.

Panovník mu pokynul, aby přišel blíž. Králův vyslanec tak učinil a poklekl před ním.

“Vítám tě na svém hradě, ctěný hoste. Doufám, že ti nic neschází. Kapitán Switch mi řekl o tobě i o tvém poslání. Mimochodem, zacházel s tebou dobře?” uvítal ho dobrosrdečně hostitel. Bomi přikývl a tak pokračoval. “Nejspíš jsi trochu zmatený tímhle vším, ale vynasnažím se ti vše vysvětlit. Také ti povím, co se stalo s výkupným, které hledáš, ale to až poté, co pochopíš naši situaci. Mimochodem, smím znát tvé jméno? Já se jmenuji Sweder.”

“Já jsem Bomi. Proč mi neřeknete rovnou, co se stalo s tou karavanou?” naléhal posel.

“Vše se brzo dozvíš, Bomi, ale musíš se dozvědět některé věci, abys dobře pochopil, o co tu jde. Zatím ti řeknu jen tolik, že všichni Quilovi vojáci jsou v pořádku a je o ně dobře postaráno. Mimochodem, doufám, že jsi se svým ubytováním spokojen, nebo ne?”

Bomi se usmál, tohle už bylo Swederovo třetí mimochodem během jejich rozhovoru. “Ano, jsem víc než spokojen,” přitakal přesvědčivě a mluvil pravdu. Při prvním pohledu na své dočasné ubytování přestal litovat téhle cesty a doufal, že se ještě dlouho zdrží.

“Jistě máš hlad, že ano?” Sweder ani nečekal na odpověď a poručil služebnictvu prostírat k večeři. Bomimu přinesli pohodlnou židli na místo, kde byl. Bylo to poprvé, co někdo sedí naproti králi.

Jídlo chutnalo opravdu skvěle. Skládalo se z několika chodů, jednoho lepšího než druhého. Byla to tabule hodná opravdového krále. Během hostiny ani jeden z nich nepromluvil. Teprve až dojedli poslední sousto, utřel si Sweder způsobně ústa ubrouskem a vstal od stolu. “Pojď se mnou. Něco ti ukážu.”

Vyšli ven ze sálu. Pán hradu poslal Odinku, která stále čekala na hosta, pryč s tím, že ji dnes už nebude potřebovat. Pak šli ven z paláce. Jen sami dva. Bomi čekal, že s nimi půjdou alespoň nějaké stráže, ale Sweder všechny poslal pryč.

Venku zamířili rovnou k věži. Sweder celou dobu tajemně mlčel. Hlídka u věže mu poslušně uhnula z cesty a oni mohli po vnějším točitém schodišti vystoupat k vlastnímu vchodu do věže asi tři sáhy nad zemí. Ještě nikdy Bomi neviděl tak vysokou věž. V průměru měřila odhadem něco k deseti sáhům.

Kousek od tlusté kamenné vnější zdi se vnitřkem tyčila ještě jedna méně mohutná stěna. Mezi nimi se prudce vzhůru minulo úzké točité schodiště. Z něj po každých asi dvou a půl sázích odbočovaly dveře do okrouhlých místností věže.

Všechny dveře však minuli. Sweder vedl posla rovnou nahoru. Než stanuli na podlaze dřevěného přístavku, pěkně se zadýchali.

Král se opřel o zábradlí a zasněně hleděl do dalekého okolí. “Tohle všechno je naše říše,” naznačil širokým rozmáchnutím rukama. Bomi k němu přistoupil a nechal se unést nádhernou vyhlídkou. “Skoro všichni, co tu žijeme, jsme dříve sloužili králi,” pokračoval. “Jsme vyhnanci. Král Quilu nás z různých důvodů vyhostil ze své říše do téhle pustiny, kde každý den je bojem o holý život. Tys byl nejspíš ještě dítě, když dal vyhnat mě. Královští vojáci mi sebralo všechno. Odvezli mě k okraji severních hvozdů a řekli, že mi dají náskok. Tehdy mi chvilku trvalo, než jsem pochopil, co tím myslí. Došlo mi to ve chvíli, kdy začali nabíjet kuše. Ty kurvy si na mě udělali hon. Utíkal jsem před nimi. Pěšky a beze zbraně, téměř nahý proti ozbrojencům na koních. Skoro mě dostali. Naštěstí se mi podařilo najít nějakou jeskyni, kde jsem se schoval. Počkal jsem tam do dalšího rána. Byla to strašná noc. Skoro jsem umrznul a ráno mě probudil hlad. Nevěděl jsem, kam jít. Zpět do království jsem nemohl a v téhle posrané bažině jsem našel jen tolik jídla, abych neomdlel vyčerpáním. Bloudil jsem asi týden po lesích. Za ten týden jsem se strašně změnil. Ze šlechtice se stal vyhublý a neupravený otrhanec. Trpěl jsem zimnicí, horečkami a kdo ví, čím ještě. V tomhle stavu mě našla nějaká banda potulných skřetů. Říkali si určitě, že budu snadná kořist. Naštěstí neměli žádnou střelnou zbraň, takže museli jít na boj pěkně muž proti muži, jenže jich bylo pět a já sám, neozbrojený a ohromně slabý. Nechtěl jsem se ale vzdát. Nikdy jsem se nevzdával. Skočil jsem na jednoho z nich a zlomil mu vaz. Tehda jsem sice neměl skoro žádnou sílu, ale na jednoho ubohého skřeta to ještě stačilo. Vzal jsem si jeho palici a postavil se těm zeleným obludám čelem. Trochu zaváhali. Jsou to strašní zbabělci. Pořád ale byli čtyři. Zřejmě jim to připadalo jako dostatečná přesila. Rozběhli se na mě, palice v rukách. Když další dva leželi s rozbitou hlavou na zemi, uvědomili si ti poslední dva, že na mě nestačí a zdrhli. Našel jsem u nich křemeny a tak jsem si konečně po dlouhé době mohl rozdělat oheň. Řeknu ti, skřetí maso není nic moc, ale po týdenním hladovění ti připadá jako vybraná lahůdka.” Sweder se na chvilku rozesmál, ale pak hned pokračoval. “Vzal jsem si na sebe kožešiny po skřetech a jednu palici a vydal jsem se dál. Po třech dnech, kdy mě zase začal trápit hlad, jsem narazil na cestu severním hvozdem. To je ta samá, po které jsi přišel. Kdybych šel na jih, dostal bych se zase do království. Šel jsem tedy na sever. Už jsem se ani nezastavoval. Ve dne v noci, furt jsem jenom šel. Nevím kdy, ale najednou mě síla úplně opustila. Omdlel, jsem a spadl do prachu cesty. Už jsem se neprobral, až po dlouhé době tady v jednom srubu. Našla mě skupinka zdejších lovců. Už před mým příchodem tu bylo sídlo uprchlíků, ale nevypadalo ani zdaleka takhle. Stála tu jen malá vesnička obehnaná nízkým plotem z kůlů. Pravidelně ji přepadaly veliké skřetí skupiny. Zdejší lidé se skřety nikdy nebojovali. Báli se jich a právě proto je překvapilo, že já mám na sobě jejich oděv a bojuji jejich kyjem. Napřed nevěřili mojí verzi, že jsem skřety opravdu zabil a pokládali mě za jednoho ze skřetů. Nechávali mě ve vesnici, ale chovali se ke mně stroze. Nevím, jak dlouho jsem tu žil, než přišel skřetí nájezd. Všichni se schovali do chalup. Já jsem se schoval do hospody. Tehdy ještě neměla jméno U Věže. Ostatně žádná věž tu nebyla, jen pár dřevěných srubů a plot proti zvěři, jinak nic. V té hospodě se skrývalo ještě několik chlapů. Dívali jsme se ven okny a potichu proklínali skřety. Všichni, co jsme se tam schovávali jsme byli lovci. Měli jsme zbraně, ale oni se báli je použít proti těm zeleným bastardům. Skřeti zatím rabovali vesnici. Brali si co chtěli. Jídlo, peníze, dobytek, nástroje a dokonce i ženy. Ty věci bych ještě překousl, ale když jsem viděl, jak ty smradlavý obludy táhnou ven z domů dívky, nevydržel jsem. Tasil jsem meč a vyběhl ven. Stál jsem sám proti ohromné přesile, ale nepřátelé nečekali protiútok. Nebyli zvyklí na odpor a než se vzpamatovali, ležela jich spousta mrtvá. Pak se ale probrali. Všechno pustili a vrhli se na mě. Tehdy už jsem byl ale zase při síle a s pořádnou zbraní. Sejmul jsem těch skrčků pěknou hromadu, ale přece jenom mě i oni párkrát citelně zasáhli palicemi. Docházely mi síly, ale čerství skřeti pořád přicházeli. Všichni šli proti mně. Naštěstí se odhodlali i ostatní muži z vesnice a s bojovým pokřikem vyběhli bránit svůj domov. Napřed jen několik, ale ke konci tam stáli všichni, co udrželi zbraň. Tehda se v nich něco zlomilo. Nevím proč, snad poznali, že zabít skřeta je hrozně jednoduché, nebo jen potřebovali, aby někdo vyběhl jako první, ale tehdy se zrodil základ toho, co tu dnes vidíš. Pobili jsme všechny, kteří neutekli a sami jsme neměli žádné ztráty. Z vesnice si tentokrát nic neodnesli. Hned ten den jsme odtahali mrtvé nepřátele daleko do lesa, protože se z nich šířil strašný zápach a začali jsme budovat obranný val a taky pořádnou palisádu. Začali přicházet noví a noví uprchlíci, kteří dosud raději žili v lesích, než by se museli bát, že o všechno, co vytvoří, přijdou během jediného nájezdu skřetů. Naše město vzkvétalo a jeho obyvatelé mě zvolili za svého vůdce. Domy přibývaly a město bohatlo. Útoky ale nepřestávaly. To nás hodně brzdilo. Brzy nám hradby začaly být malé. Rozhodli jsme se vybudovat dokonalé opevnění. Samozřejmě dosti veliké, aby se město mohlo dále rozvíjet. Šlo to těžce, zároveň se bránit nájezdům skřetů a zároveň budovat novou palisádu, ale podařilo se. To byly snad nejtěžší časy, které jsem, tu zažil. Přišli jsme o hodně dobrých válečníků. Zdálo se, že skřety někdo řídí. Jakoby to už nebyly ty bezhlavé útoky, ale spíš nějaká strategie. A co bylo nejhorší, začali používat luky. Nevíme, kde je vzali, ale znamenalo to další komplikace. Nechtěl jsem nic riskovat, a tak jsem raději prosadil výstavbu kamenných hradeb. Ač je to s podivem, stavba probíhala rychleji než u palisády. Snad to bylo tím, že na stavitele nikdo přímo neútočil. O palisádu se sice stále bojovalo, ale zeď rychle rostla. Během šesti měsíců byla hotová. To už jsem tu byl třetím rokem. Zpevnili jsme palisádu a lehce stržitelnými mosty ji spojili s hlavní hradbou. Kdyby tedy dřevěná hradba padla, stále tu ještě byla daleko mohutnější kamenná zeď. To zřejmě skřety odradilo od útoků. Sice ještě občas přitáhli a obléhali naši pevnost, ale viděli, že nás nemůžou dobýt. Nastala doba dalšího rozmachu. Lidé nejen přicházeli, ale dokonce se i noví začali rodit. Nechtěl jsem riskovat a v dobách klidu jsem dal ještě okolo pevnosti vybudovat ploty, příkopy, valy a taky nějaké pasti, aby byla obrana ještě dokonalejší. To už ale bylo všem jasné, že od skřetů už útok nepřijde. Náš hrad se stal nedobytný. Rozmáhala se tu řemesla i zemědělství. Všichni byli spokojení a nikdo si nemohl stěžovat. Lovci vyráželi mimo hradby stále častěji a čistili les od potulných tlup skřetů a loupežníků. Když narazili na nějaké přátelské lidi, dovedli je sem. Většinou se rádi začlenili a už tu s námi zůstali, ale našli se i takoví, kteří odešli. Po další dvě léta se obyvatelé množili a truhlice se plnili bohatstvím. Hradby nám zase začaly být moc těsné. Návrhy na řešení situace se různili. Jedni navrhovali jednoduše rozšířit hradby, ale to se mi moc nelíbilo, protože skřeti se stále občas potulovali po okolí a určitě by neváhali zaútočit na rozestavěné opevnění. Nikomu se tehdy nechtělo vrátit k válčení, život v míru se všem líbil. Druhý návrh na založení dalšího města kousek na jih jsem zamítl ze stejného důvodu. Pak ale přišel jeden starším muž. Řekl mi, že než byl vyhnán z říše, pracoval jako horník. Napadlo ho tedy, že bychom mohli město rozšířit ne do šířky, ale do hloubky. Nejdřív jsem se mu vysmál, ale když se mi jeho slova rozležela v hlavě, souhlasil jsem. Ten stařec vedl výkopy. Celé město bylo podkopáno a pod naším městem vzniklo druhé. Překvapuje tě to, že ano?” obrátil se na Bomiho. “Lidem se pod zem nechtělo, ale noví obyvatelé už neměli kde bydlet, takže tam museli. Kupodivu si nikdo nestěžoval a v zimě, kdy lidé z nadzemní části nadávali na mráz, ti z podzemí jen nechápavě kroutili hlavami. Bylo jim tam teplo. Nemohli si stěžovat ani na nedostatek světla. Stejně většinu dne trávili prací na povrchu a v noci slunce nesvítí nikde. To jsem ovšem trochu odbočil. Chtěl jsem hlavně říct, že při budování podzemních chodeb jsme narazili na zlato. Znamenalo to další plnění pokladnic. Také nastal problém, kam s vytěženými kameny a hlínou. Hlínu jsme vyvezli pryč, samozřejmě až po důkladném proprání od zlata. Kameny se mi ovšem hodily. Nechal jsem vystavět tuhle věž a taky oba paláce. Od té doby se už nic důležitého nestalo. Jen lidé pořád bohatnou a je jich víc a víc. Za těch deset let, co tu jsem, se z malé vesničky stal nejmohutnější a nejbohatší hrad na světě. Víš ale co je náš problém? To zlato je nám na nic. Nemáme ho za co vyměnit. Do říše nesmíme vstoupit pod trestem smrti a nikdo jiný tu v okolí není, jen skřeti.” Sweder se odmlčel. Po dlouhé řeči mu vyschlo v krku.

Když se Bomi ujistil, že jeho hostitel nehodlá pokračovat, vysoukal ze sebe pár otázek, které mu ležely na jazyku. “Za co tě Quilu vyhnal?”

“Zabil jsem jeho posla. Přijel si ke mně na hrad a přikázal mi, abych mu vydal všechno své zlato, že prý ho král potřebuje k zaplacení žoldáků do války proti jižním zemím. Tehdy jsem se neovládl. Pohádali jsme se a došlo ke rvačce. V boji jsem byl vždycky dobrý, takže mi nedělalo problémy ho porazit. Rozbil jsem mu hlavu o podstavec nějaké sochy.”

“Prosil jsi krále o milost?”

“Ne. Proč taky? Uznávám svou vinu. Zachoval bych se stejně jako Quilu. Kdo by trpěl u sebe zrádce?”

“Takže ty se nezlobíš za to, že tě potrestal?”

“Ne za to že mě potrestal ,ale za to jak mě potrestal. Možná o tom honu na lidi, který pořádali jeho vojáci nevěděl, ale i samotné vyhnání někoho do tohohle kraje je horší než trest smrti.”

Bomi musel uznat, že měl Sweder pravdu. Strávil v okolním lese týden a málem zemřel, nebýt Switche. A to měl s sebou teplé oblečení, zbraň a zásoby jídla. “Kde je teda ta karavana?” udeřil konečně.

“Peníze jsou v městské pokladnici a vojáci tu žijí s námi.”

“Cože? Oni zradili krále?”

“Ne. Jen přešli pod vládu jiného krále. Je jim tady lépe a kdyby se vrátili živí a bez zlata, Quilu by je stejně dal vyhnat za to, že nepoložili život při obraně jeho bohatství. Akorát si ušetřili cestu tam a zpátky.”

“Ty ale nejsi žádný král,” vybuchl Bomi. “A když říkáš, že už nevíte co se zlatem, proč teda přepadáváte konvoje se zlatem?”

“Jsem král,” zařval nepříčetně Sweder,ale pak už pokračoval klidně. “Ti lidé tady si mě vybrali za svého vůdce. Quilu má možná na nějakém pergamenu napsáno, že mu tyhle země náleží, ale já mám podporu všech jejich obyvatel. Quilu tuhle zemi přehlíží a zanedbává. Posílal sem lidi, protože byl líný postavit věznice, ale já to tady změnil. Vedu tyhle lidi a oni mě plně uznávají. Zeptej se kohokoli, kdo je jejich král. Určitě si nikdo z nich nevzpomene na Quila. A ten konvoj… chtěl jsem ti to vysvětlit až zítra, kdy bys snad mohl plně pochopit naši situaci, ale pokud na tom trváš, objasním ti všechno hned.”

“Ano, trvám na tom,” potvrdil Bomi.

“Říkal jsem ti už, že skřeti na nás začali útočit, jakoby je někdo vedl. Je to tak. Vím, že se to zdá nemožné. Skřeti nikdy nedokázali poslouchat rozkazy, ale je to tak. Vede je nějaká Meggina. Podle zpráv je ta skřetice mimořádně chytrá.. Nevím jak se jí to podařilo, ale sjednotila většinu skřetů ze severu a vycvičila z nich armádu. Ty luky, nepochybuji, že je to její práce. Jenže to není to nejhorší. Od trpaslíků dál na severu kupuje za nakradené peníze železné zbraně a brnění. Chystá se totiž přepadnout Quilovo království a jediné, co ji v tom brání, jsme my. Tahle pevnost stojí na jediné cestě lesem. Přesunovat vojsko přes močály je nebezpečné a zdlouhavé, takže musí okolo nás. Zatím se naštěstí neodhodlala, ale udělá to. Dostali jsme hlášky, že pro ni trpaslíci vyrábí katapulty a balisty. Prý se skřeti učí dobývat hrady a stavět obléhací stroje. Válka je neodkladná a blíží se. Zatím nemá dost zlata, aby zaplatila trpaslíkům za poslední část dodávky, a tak musí čekat. Jak jsem ale říkal, je chytrá. Pohrozila králi, že pokud jí nezaplatí vysoké výkupné, napadne ho. Tohle už ostatně asi víš. Král je v táhlé válce o jihovýchodní provincie, takže si otevření druhé fronty nemůže dovolit, proto raději splnil požadavky. Jenže právě tím, že poslal Meggince to zlato, rozhodl o zániku své říše. Nemohl jsem dovolit, aby se to zlato dostalo do jejích spárů. Nejde mi ani tak o Quila, ale o nás. Skřeti by si určitě nenechali v zádech nepřítele. Než by se vydali na jih, napadli by nás. Tahle pevnost je sice dokonale chráněná, ale nic nevydrží věčně. Skřetů je hodně a teď mají i výstroj. Doposud hradby poskytovali dokonalý úkryt, ale před šípy a střelami z dobývacích strojů nás ubránit nedokáží. Pomalu by nás postříleli a zapálili by město. A co teprve, jestli opravdu mají katapulty? Zbořili by hradby a vyplenili tohle místo do základů. Není naděje na vítězství, jen na smrt.”

“To jsem nevěděl,” řekl Bomi, ale hlas mu selhával. “Jak jste přepadli tu karavanu?”

“Nikdo nebyl zraněn, pokud ti jde o tohle. Přepad vedl Switch. Vzal si spoustu mužů. Obklíčili královské a donutili je vzdát se.”

Bomi přikývl. “A co bude teď?”

“No, myslel jsem, že se vrátíš ke králi a popíšeš mu naši situaci. Snad pokud se spojíme, odoláme skřetům.”

“Proč já?”

“A kdo jiný. Všichni, co tu jsou mají zákaz vstupu do říše pod trestem smrti. Ty jediný se můžeš vrátit a navíc tě Quilu určitě vyslechne.”

“Nevím,” zaváhal Bomi. “Snad by to mohlo vyjít, ale taky nemuselo. Quilu je poslední dobou silně náladový. Mohl by mě dát i popravit za to, že jsem se s vámi bavil.”

“Tak napiš alespoň vzkaz se svou pečetí. Pošlu s ním někoho z královské karavany.”

“To by šlo,” přitakal Bomi a dál se kochal výhledem do kraje.

Večer ve svém pokoji napsal ten nejlepší dopis, jaký dovedl. Snažil se Swedera ukázat v tom nejlepším světle a přesvědčit krále o tom, že spojenectví s ním je nutné. Když byl konečně spokojen, přidal svou pečeť a předal svitek jednomu ze sloužících, kteří čekali přede dveřmi. Stála tam i Odinka. Zavolal ji k sobě do pokoje. Povídali si dlouho do noci. Oba se zajímali o život ve světě toho druhého. Popíjeli při tom víno. Bomi si už nepamatoval, kdy usnul, ale ráno se probudil sám na židli, kde včera seděl. Usoudil, že Odinka odešla k sobě.

Přes den si v doprovodu Swedera prohlížel hrad. Prozradil mu, že posel na koni vyrazil ke králi už včera k večeru. Navštívil téměř všechny domy ve městě. Dokonce i ty podzemní. Všechno ho velmi zaujalo. Nejvíce však hostinec kde v družném hovoru s obyvateli města strávil celé odpoledne. Před hostincem pravidelně stál jistý muž s koštětem. Místní mu říkali Wagabund. Jakmile chodník jevil sebemenší známky znečištění, pustil se do práce a důkladně ho zametl.

Večer se opakovala návštěva Odinky. Znovu si vykládali o všem možné i nemožném.

Takhle to šlo šest dní a šest nocí, až konečně sedmého dne ráno se Bomi dozvěděl, že dalšího dne přijede Quilu. Vyslyšel ho tedy.

Město se připravovalo na důležitou návštěvu. Všichni uklízeli a zdobili své domy. Wagabund celý den tančil ulicemi s koštětem v ruce a zametal a zametal. Vojáci leštili zbraně a trénovali nástupy. Všude bylo živo, nejvíce asi v kuchyních, kde se připravovala ta nejlepší jídla.

Večer opět přišla Odinka. Řekla mu ale, že musí hned odejít, protože má ještě práci s přípravami. Ostatně pracovala tu jako služka, takže se nebylo čemu divit. Když usínal, probudil ho nějaký hluk od brány. Podíval se z okna. Bránou procházel veliký průvod s pochodněmi. Quilu to být nemohl. Bomi neviděl, kdo to je. Myslel si, že se vrátila nějaká větší skupina lovců, aby také uvítali krále. Dlouho nad tím neuvažoval. Zalehl do postele a usnul.

Už brzy ráno přijel králův předvoj. Prozatím nevstupovali za městské hradby. Čekali na Quila. Ve městě dnes nikdo krom služebnictva a vojáků nepracoval. Každý chtěl vidět krále z jihu osobně.

Bomi si přivstal. Pečlivě se upravil a oblékl co možná nejslavnostnější oblečení, jaké našel. V paláci se už dost dobře vyznal sám. Sešel na nádvoří a prohlížel si zástupy lidí čekajících na jeho vládce. Ani nevěděl, že tu žije tolik lidí.

Všiml si, že kousek od brány se něco děje. Zvědavost ho dovedla blíž. Nějaká mladá žena v dlouhých splývavých bílých šatech něco křičela po lidech. Prodral se davem ještě kousek dál, aby dobře slyšel.

“…vezměte všechno co unesete a odjeďte daleko na jih,” křičela zoufale. “Jedině tak možná uniknete konci světa. Přichází čas zrad a válek. Kdo tu zůstane, zemře.” Chtěla pokračovat, ale okolo stojící lidé ji překřičeli nadávkami. Podle nich byla opilá a mlela nesmysly.

Téměř ihned zareagovala jedna z vojenských hlídek. Prodrali se davem a dva ozbrojenci popadli ženu za paře. Vlekli ji pryč davem. Bomi stačil město poznat dost dobře na to, aby věděl, že s ní míří k vězení. Ta žena v bílých šatech mu v myšlenkách stále křičela před očima. Působila sice podivným dojmem, ale rozhodně ne jako opilá. Navíc nechtěl, aby to hezké stvoření skončilo v cele se zloději, vrahy a zajatými skřety, zvláště ne v tento slavnostní den.

Dohnal rychle vojáky vlekoucí dívku a zastavil je. Její oči se na něj prosebně upřely. “Pusťte ji,” řekl veliteli. Nebyl to rozkaz. Neměl tu žádnou hodnost, ani vysoké společenské postavení, aby mohl poroučet vojákům, byl jen host, ale byl to králův host. Poslední týden se Swederem trávil spoustu času a všichni to věděli, proto k němu chovali jakousi úctu.

“Nezlobte se pane Bomi,” odporoval mu voják, “ale nejde to. Jindy bych ji nezatkl, ale když dnes přijede král Quilu, nemůžu ji tady nechat pobíhat po ulicích a pokřikovat cosi o konci světa. Mám svoje rozkazy.”

“Prosím,” naléhal dál Bomi. “Pohlídám ji. Pokud ti jde o problémy se Swederem, ze všeho se mu zodpovím osobně, ale myslím, že mu její propuštění vadit nebude.”

“No jak myslíš,” poddal se vrchní strážný a poručil svým mužům pustit vězeňkyni. “Ale ručíš za ni. Postarej se o to, aby neběhala po městě, jinak ji příště zavřu i s tebou.”

Dívka přeběhla k Bomimu a pokorně sklopila oči. “Děkuji,” špitla tiše.

Bomi popřál vojákům dobrý zbytek dne a oni odešli na své místo k bráně.

“Jak se jmenuješ?” začal Bomi rozhovor.

“Nelinka,” odvětila už jistějším hlasem. “Proč jsi mi pomohl?”

“Zajímá mě, jaks myslela to s tím koncem světa.”

“Tak jak jsem to říkala,” odsekla Nelinka, ale pak promluvila jako kdyby z ní mluvil někdo jiný. “Dnes zrada zradou potrestána bude. Strašlivé spojenectví svět ovládne a postupně ho do temnoty zahalí. Úniku před smrtí už není, jen útěku. Všichni, kdož živi zůstati chtějí, do odlehlých koutů země ukrýti se musí. Dnes to vše začne a zároveň vše ostatní skončí. Už není úniku, jen útěk je možností na prodloužení našeho bytí. Zlo pohltí vše a nakonec i samo sebe. Už není úniku…” Nelinka sebou zazmítala, jakoby se probudila ze sna.

“O čem to mluvíš? Jaké spojenectví? Kdo dnes má koho zradit?” nechápal Bomi.

“Bohužel, víc mi duchové neřekli. Ale vše, co jsem ti teď řekla je pravda. Možná zatím nepochopitelná, ale naprosto čistá. Prosím, když mě nikdo neposlouchá, poslechni alespoň ty. Uteč daleko na jih. Tam se zlo dostane až časem. Snad se ti mezitím podaří vymyslet, jak ho zastavit. Nezůstávej tu, zachraň se.”

“Jací duchové? Nechápu tě?”

“Takže i ty si myslíš, že jsem blázen? No, nejsi první a ani poslední. Ale já nejsem šílená. Duchové ke mně opravdu mluví. Nevím proč zrovna ke mně, ale je to tak. Ještě nikdy mi nelhali, i když tentokrát bych jim byla vděčná, kdyby se jejich předpověď nevyplnila…”

“Já si nemyslím, že jsi blázen! Takže ty umíš věštit?”

“Ne přímo věštit, ale občas se mi ve snu zjeví duchové našich předků a řeknou mi, co bude následovat. Utečeš tedy?” upřela na Bomiho pomněnkově modré oči.

“Nemůžu. Moje místo je zde. Musím být u svého krále a pokud mi nedokážeš přesněji říct, co nastane, nevím, jak se zachovat.”

“Pak ti přeji, ať tvoje čistá duše najde po smrti klid. Já odcházím. Podařilo se mi přesvědčit ještě pár dobrých přátel a jejich rodiny. Utečeme na jih. Odplujeme na moře. Snad se nám podaří najít nějaký malý ostrov, kde nás záhuba nedostihne. Sbohem.” Nelinka se smutně otočila a odběhla kamsi za domy, kam Bomi neviděl. Nedokázal na její slova zapomenout. Přemýšlel, co by se mohlo stát tak hrozného. Za chvíli ji viděl na kozlíku jednoho z šesti vozů opouštějících hrad.

Bomi si šel posedět do hospody, ale po malé chvilce ho tam našel jeden ze Swederových sloužících. Pán si s ním přál mluvit v hodovním sále.

Když do místnosti vešel, nepoznal ji. Nevypadala vůbec jako ta místnost, kde si poprvé promluvil se Swederem. Už tu nestál ten stůl ve tvaru písmene U. Zdi i podlahu nařídil vládce pokrýt drahým suknem. Nepřehlédnutelnou změnu však představovaly železné klece podél bočních stěn sálu. V nich, na silné vrstvě špinavých hader a jiného odpadu, byli zavření skřeti. Bomi jich napočítal něco přes padesát, ale nebyl si tím číslem jistý, protože se pořád hýbali. Běhali po klecích a vyskakovali ke stropu jako dravá zvěř. Přes jejich řev skoro nešlo slyšet vlastní slovo. V čele místnosti naproti dveřím stál Swederův trůn. Král v něm však neseděl. Domlouval ještě něco se služebnictvem. Jakmile ale zahlédl Bomiho, nechal je jít za svou prací a věnoval se jen jemu.

“Jak se ti líbí uvítání? Myslíš, že je hodné krále?” zajímal se Sweder.

“Je to impozantní. Quilu se určitě neurazí. Ale možná by se to obešlo bez těch skřetů,” podotkl Bomi.

“Chci mu jen ukázat, proti čemu vlastně stojíme. Včera v noci jsem vyslal jeden silný oddíl, aby je přivlekli. Přepadli jejich tábor a bez větších problémů je pochytali. Myslel jsem, že je odpoledne dám popravit na Quilovu počest,” usmál se Sweder.

“Myslel jsi opravdu na všechno. Kdy má král dorazit?”

“Už prochází bránou,” oznámil suše Sweder, jako by se nic nedělo.

Bomi se vyplašil. “Cože? Ale…to ho musím jít uvítat. Musím rychle jít. Prosím omluv mě.”

“Počkej. Chci, abys ho uvítal tady se mnou. Ostatně je to z velké části tvá zásluha, že k této schůzi vůbec dojde.”

“Tak dobře. Snad se král neurazí.”

“Určitě se neurazí. Venku ho vítá veškerý lid mého království. Dal jsem si záležet, aby ho můj hrad ohromil. Určitě si nevšimne, že tam nejsi,” zazubil se Sweder. “Pojď.”

Sweder se posadil na trůn, Bomi stál po jeho pravici. Okolo stáli ještě různí jiní důležití lidé a vzadu pak služebnictvo. Nastala chvíle dlouhého napětí, než konečně zazněly fanfáry a dveře sálu se pompézně otevřely.

Quilu vstoupil jako první. Bomimu připadalo, že za ním jde půlka jeho dvora. Od osobní vojenské gardy po úřednictvo. V rukách třímali truhlice a dary pro Swedera. Nikdo však neměl zbraň. To byla podmínka pro vstup za hradby.

Sweder povstal a způsobně pozdravil Quila. Ten samozřejmě odpověděl.

“Vítej v mé zemi, králi Quile.”

“Tohle je ale moje země,” začal Quilu překvapivě dost jedovatě.

“A o tom právě chci mluvit. Tys tyto země vždy zanedbával. Já je postavil na nohy. Zdejší lid mě uznává za svého krále. Prosím tě, abys i ty uznal můj nárok na trůn a na tyto země. Oplátkou ti nabízím spojenectví proti skřetům…”

Teď se vrátily Bomimu do hlavy slova oné věštkyně z dnešního rána. Tohle bylo to spojenectví, které změní svět - zbaví ho skřetů.

“Ano, já vím, co nabízíš i co požaduješ. Bomi se mi zmínil ve své zprávě. Ty ovšem nemáš právo cokoli žádat, a už vůbec ne zemi a královský titul. Jsi vyhnanec,” Quilu mávl rukou a muži nejblíže východu zabouchly dveře a zapřeli se do nich. Ostatní jeho vojáci jako na povel vytáhli malé a lehké samostříly ukryté v záhybech oblečení, nebo v balících, které vydávali za dary pro Swedera. “Tak, teď ti já řeknu, co bude dál. Tvoji lidé opustí tuhle pevnost a obsadí ji mnou vybraná královská posádka. Dám vám dva dny na útěk, pak opět vypíši odměny za vaše hlavy. Se skřety si to vyřídím sám. Válka na jihu je sice zdlouhavá a vyčerpávající, ale na bandu těchhle skrčků ještě moje síly stačí. Nevěřím, že mají vůdkyni. Skřeti neumí poslouchat nikoho, natož ženu.” Quilu mluvil pevně a vážně. V jeho hlase se odrážela krutost a nenávist.

Bomi Quila nepoznával. V téhle chvíli ho dokonce nenáviděl. Během posledních dní poznal,že Sweder je dobrý člověk a chtěl jen spravedlnost. Tak tohle je ta zrada, o které mluvila Nelinka, pomyslel si. Měla pravdu. Znamená konec Swederovi říše, jak ji znali. Útěkem získala alespoň náskok půl dne před ostatními, a navíc měla čas se sbalit.

Se Swederem to však nepohnulo. Seděl dál majestátně na svém trůně, na hlavě drahou a přenádhernou korunu. “Proč bych tě měl poslechnout? Tohle je má země! Ty mi ji nevezmeš. Naopak já si vezmu tu tvou a ještě i mnohé další. Odevzdej mi svou zemi dobrovolně tady před svědky a nechám tě žít!”

Bomi ani nikdo z královských nechápal, jak může Sweder vystupovat tak sebevědomě. Vždyť na něj mířily hroty dvacíti šipek.

“Cože?!” vybuchl Quilu vzteky. “Stojíš tu na pokraji smrti a ještě máš tu drzost se mi vysmívat? Buď si teď sundáš korunu z hlavy a dáš ji mně, nebo tě nechám zastřelit a vezmu si ji sám!”

“Palte,” pokynul Sweder klidně. Quilu ani střelci nevěřili tomu, co slyšeli.

Rozkaz však nepatřil jim. Mezitím, co se spolu králové hádali a ostatní je pozorně sledovali, vyhrabali skřeti nepozorovaně z bordelu na podlaze svých klecí kuše a namířili na královy střelce. Teď přišla jejich chvíle. Všichni ozbrojení královští padli s šípy v těle k zemi. Zastřelili i pár neozbrojených, ale to nikomu nevadilo. Zahodili prázdné kuše a vzali si nové nabité. Teď byl v pasti Quilu.

“Co mi řekneš teď?” sestoupil Sweder s úsměvem mezi mrtvá těla. “Už nemáš ozbrojence, tak nejsi tak silný, že. Věděl jsem, že mě zradíš. Jenže jsi hlupák. Mýlil ses v příliš mnoha věcech, než abys mohl vyhrát. Právě jsi přišel o svou říši. Dáš mi ji dobrovolně, nebo mám použít násilí. Můžu ji klidně dobít vojensky. Vezmeš si na svědomí všechny ty mrtvé na tvé straně?”

“Moje vojsko je teď slabé, ale i ti vojáci, kteří zůstali v zemi se téhle tvojí skupince vojáčků dokáží ubránit.”

“Opět se pleteš. Za prvé vím, že všichni očekávají, že tady zvítězíš a za druhé. Já nejsem sám. Skřetí vojska skutečně mají velitelku.” Vtom se otevřel tajný vchod poblíž Swederova trůnu a do sálu vešla ohavná jednooká skřetice se zástupem ozbrojenců stejného druhu. “Představuji ti Megginu, královnu skřetů a mou spojenkyni.”

Tohle Bomiho zaskočilo. Vždyť Sweder říkal, že jsou nejhorší nepřátelé a teď se s ní spojil. Tohle je tedy ta zrada, která potrestá zradu, a ono spojenectví, které zničí svět.

“Nenacházíš slova?” vysmíval se Sweder svému bezmocnému sokovi. Dej mi korunu a vypadni!”

Quilu mlčel, ale korunu nevydal. Sweder chtěl ještě dál naléhat, ale Meggina stočená v jeho trůně jako had cosi zavřískla v černém skřetím jazyce a další salva šipek z klecí proklála zbytek královské družiny.

“Cos to udělala? Potřeboval jsem ho živého…” vztekal se Sweder.

“Sklapni,” odsekla mu Megg lidskou řečí a přišla těsně k němu. “Možná sis nevšiml, kdo tu má své vojáky, že?”

“Cože? Jsme přece spojenci.”

“Vážně?” neudržela Meggina smích. “Spolčovat se s lidmi je odporné.” Žduchla do Swedera a i když byla o pár stop menší, podařilo se jí ho shodit na podlahu mezi mrtvoly. Skřetice vytasila dlouhý meč a přikročila k němu. “Co teď s tebou?” mluvila sama k sobě. “Že bych tě zabila?” zasmála se šíleně.

“To nemůžeš. Beze mě bys nebyla nic. Od koho máš zbraně a výstroj? A navíc, venku čekají moji lidé. Nikdy by ses odtud nedostala živá.”

“Omyl. Znám všechny tajné chodby, které tu máš.”

“Cože? Jak to?” nechápal Sweder.

“Mám tu věrné spojence,” ukázala skřetice na Odinku stojící mezi vyděšeným služebnictvem. Bomi ani Sweder nevěřili, že se spolčila se sřety, ale bylo to tak. Kdysi dávno ji nějaká tlupa potulných skřetů odvlekla od lidí. Chtěli ji zabít a sežrat, ale Megg ji tenkrát zachránila a vychovala ji, jak nejlépe dovedla. “Neboj se Swedere. Nechám si tě. Potřebuji tě. Zatím…!”

Novopečený král dvou zemí si oddechl a postavil se na nohy. Skřeti sklopili zbraně a čekali na rozkaz své vládkyně.

Sweder s Megginou vyšli na balkón a společně vydali povel k povraždění zbytku královského doprovodu. Dívali se na ta jatka a když bylo dílo zkázy dokonáno, nařídili sešikovat vojska. Ke Swederovým jednotkám se přidávaly proudy skřetů a za nimi další, kteří vlekli ohromné válečné stroje. Brzo se lidé téměř ztráceli v moři skřetího vojska. Kdyby nebyli o několik stop vyšší, zanikli by mezi nimi úplně. Chystal se útok na Quilovu bývalou říši a pak na zbytek známého světa. Zničující útok.

Swedera už omrzel pohled na nekonečné řady skřetího vojska. Otočil se na patě a odešel z balkónu do sálu. “Ne abys zkusil utéct. Moji miláčkové tě hlídají!” křikla za ním ještě Megg a dál se kochala pohledem na své skřety.

Bomi pořád stál v sále. Nevěděl, co dělat, ani proč ještě žije. Nelinka měla pravdu, uvědomil si, začal konec světa. Tomuhle vojsku nemohlo nic odolat. Když tehdy neutekl s ní, ztratil možnost žít. Už není úniku, a pro Bomiho zřejmě už ani útěku.

“Proč to všechno děláš?” obrátil se posel mrtvého krále na Swedera.

“Miluji moc. A navíc jsem se chtěl pomstít Quilovi za to, co mi udělal…”

“Tys mi lhal!” vykřikl Bomi. “Využil jsi mě, abys sem dostal krále.”

“Ne, mluvil jsem pravdu. Jen jsem ti neřekl, že když jsme dokončili opevnění, skřeti přestali útočit proto, že mi Meggina nabídla příměří, to je vše. Bylo to tehdy před pěti lety. Když skřeti poznali, že nás nedokáží dobýt bez obrovských ztrát, ujala se moci Megg. Nabídla mi pakt o neútočení. Požadovala jen malou část z toho, co tu vyrobíme, výměnou za mír. Znělo to výhodně, tak jsem souhlasil,” Sweder se od srdce zasmál. “Víš, ti skřeti, cos potkal v lese jsou jen potulné tlupy. Vzdali se Meggiina velení a odešli dál na jih. Teď zemřou jako ostatní, kdo nejsou s námi. Máš pravdu, využil jsem tě, ale neber si to osobně. Mohl to být kdokoli jiný.”

“A co teď se mnou uděláš?” vypálil Bomi otázku, která ho teď dost pálila na jazyku.

“Můžeš jít. Jsi volný.”

“Kam mám jít?”

“V tom je ten vtip,” vysmíval se mu Sweder. “Teď už je to jedno.”

“Nelinka měla pravdu,” povzdechl Bomi.

“Kdo je Nelinka?” zajímal se král.

“To ti může být jedno,” vyprskl Bomi.

“Pokud ale budeš chtít, můžeš se k nám přidat,” navrhoval panovník.

V tom okamžiku vstoupila do sálu Meggina. “Proč se bavíš s tím člověkem?” prskla na Swedera.

“Byl to můj přítel,” vzdoroval král.

“Popravit!” pokynula Megg skřetí stráži u dveří.

“Nedovolím ti to! Tohle je moje království a ty tu nemáš žádnou moc,” vykřikl Sweder.

“Sklapni, nebo popravím i tebe!” s klidem odsekla skřetice. “Pokud sis nevšiml, všichni tví vojáci odcházejí do války. Nikdo tu nezůstal, aby tě bránil. Jsou tu jen mí skřeti. Všechno, cos měl, jsi mi už dal. Všichni věří, že zůstaneš tady a budeš se starat o nové hlavní město celosvětové říše. Switch vede tvá vojska. Věří mi a mé rozkazy jsou pro něj posvátné. Pořád to nechápeš? Využila jsem tě. Tím, že nás všichni považují za spojence, mám nad tvým vojskem neomezenou moc. Stejně ho ani moc nepotřebuju, ale aspoň nebudou muset při dobývání hradů umírat moji skřeti. Do nejtěžších bitev pošlu tvoje vojáky. Zakazuji ti opustit palác. Hlídají tě ti nejlepší skřeti a mají povoleno tě na útěku i zabít, tak to nezkoušej. Odinka se postará o to, aby ti nic nechybělo, ale hlavně o to, aby si nikdo nevšiml, že tu nejsi dobrovolně.”

“Ale…” hlas Swederovi selhal.

Bomi to všechno poslouchal. Během okamžiku se mu úplně změnil pohled na svět. Quilu, kterého uznával a obdivoval celý život, dnes udělal něco neslýchaného – porušil dané slovo aby získal Swederovi země, a král nikdy nesmí porušit slovo. Sweder, o kterém si za poslední dny vytvořil obraz dokonalého hrdiny a poctivého muže použil podlé lsti. Spolčit se se skřety, to připadalo Bomimu horší než cokoli jiného. Jediný, koho dnes musel obdivovat byla Meggina. Ta jediná se chovala tak jak měla, jako podlý skřet. Dokonale využila Swedera, aby dosáhla svého cíle. V tomhle ohledu ji nemohl odepřít jakousi zvrácenou úctu.

Meggina vyšla ze dveří sálu a nechala tam Swedera samotného se svými nejoddanějšími skřety. Za ní dva strážní vlekli zmítajícího se Bomiho na popraviště. Palác byl dokonale obsazen skřety a ve městě nezbyl jediný lidský voják, jen zemědělci a řemeslníci.

Megg se usadila v paláci u brány. Přetvořila si ho k obrazu svému. Honosné sídlo se změnilo v odpornou a špinavou barabiznu, ale právě to jí vyhovovalo.

Stejný osud ostatně čekal i zbytek světa. Brzo přišli první poslové se zprávami o drtivých vítězstvích její armády. Nová a nová území přibývala pod její vlajku. Na získaném území ale nezůstalo nic, jen skřetím vojskem znetvořená krajina a pobořená lidská obydlí.

Sweder na to hleděl z okna své komnaty, která se mu stala vězení. Uvědomil si, že udělal ohromnou chybu, když se spojil s tou proradnou skřeticí. Nenáviděla lidi, ať před ním říkala cokoli. Nešlo jí o podrobení světa, ale o vyhlazení lidského plemena. Až teď si uvědomil, že k němu patří i on a jeho poddaní.

Lidé prchali k jihu a Meggiino vojsko se hnalo za nimi. Už ani nenaráželo na odpor.

Nastal konec světa. Konec světa lidí. Přišla Meggina a skřeti.

 

 ~BOMI~



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter