Jak se úspěšně stát neurotikem
Motto: Jsme lidé maličcí a svým nemocem snadno a rádi podléháme. Naštěstí nad námi bdí Velký Psychiatr, který veškeré nemoci zná, v šuplíku všechny prášky má a poradit všem doktorům umí, leč oni ho většinou neposlouchají...
Začalo to všechno tim, že mi byla doporučena skupinová psychoterapie. Teda, řeknu vám, já předtim fakt nevěděl, do jaký hrůzy se to pouštim. Přidělili nás k jedný psycholožce, kerá nám furt vopakovala:
„Vaše nemoc je uvnitř vás, je ve vás. Je ve vaší duši. V duchovnu.“
Připadal jsem si v tom momentě jak v Mladý Boleslavi, když tam nádražní rozhlas oznamuje:
-- Osobní vlak směr Duchovno, Líny, Katusice, Skalsko, Mšeno stojí připraven na páté koleji. --
„Musíte se naučit svou nemoc přijímat, vnímat, hovořit s ní, sžít se s ní. Nemoc se stala součástí vašeho všedního dne, vašeho života, existence, přítomnosti, jsoucna i budoucna.“ hovořila psycholožka monotónním hlasem předříkávače islámských modliteb. Vtíravě nám naznačovala naši skvělou budoucnost v jasných barvách mrtvolné šedi i nezlomnou víru v léčbu, kerou vona sama s náma tak odborně provádí, utvrzujíc nás tím v názoru, jací jsme vlastně ubozí kriplové.
Má přítomnost na takovýhle seanci mi připadala zbytečná, ba co dím, dokonce jaksi připitomělá. Vlastně ani ne tak osobní přítomnost, jako spíš přítomnost mý duše v takovýhle nemocný atmosféře. Duše se spíš soustředila na ženský a v tomto ohledu byla psycholožka jedinou a tudíž jasnou favoritkou... jen kdyby porád tak blbě nekecala ! Postava pěkná, vosí pás a poprsí více než slibné...
Sálkem najednou zazněla tklivá melodie. Smutná a přitom tak známá... Zmí-rá háj, všechno je kolem tak cizí... Kde já ji jenom... no jasně ! Tohle je přece Fibichův Poem ! Psycholožka si ho vybrala jako vyzváněcí melodii svýho mobilu. To už vypovídalo mnohé o jejím duchovním niternu. Zase to prokletý duchovno ! Duchovno, Líny, Katusice, Skalsko... né, já se týhle blbý asociace jakživ nezbavim a to sem tou mladoboleslavskou lokálkou do Mšena nikdá nejel. Jen jsem tehdá poslouchal nádražní rozhlas, čekaje úplně na jinej vlak.
„Doktorka Paucová... cože ?“ vypískla do mobilu psycholožka svým vřeštivým sopránem, kerej sem tipoval nejmíň na dvojčárkovaný c. „Komu že vykradli kvartýr ? Mně ? Nééé, nééé, to přece neni možný ! Nééé, tohle nikdy nepřipustim ! Nééé, já tam nepřijedu. Nééé, nemůžu přeci v takovýmhle stavu řídit auťák. K čertu, na mě dou ňáký těžký chmury !“
„Zkuste se uklidnit pomalým dýcháním řízeným vůlí, jak jste nás to sama tolikrát učívala.“ pokusil jsem se o radu. Briskně mě odmrštila kamsi (sprostý slova vynechávám) a pokračovala ve svým záchvatu. Začala se celá třást a přidržovala se stolu. Po chvíli se začal třást i stůl, že z něho vylézaly nezamčené šuplíky a padaly na zem dnem vzhůru. Jejich obsah se souvisle rozsypával po podlaze. Psycholožčin hysterický záchvat nabíral na intenzitě. Naštěstí už někdo z pacošů zavolal doktora. Ten přišel v doprovodu dvou saniťáků. Psycholožce nasadili kazajku, položili na gauč a přivezli stojan s ňákou infúzí. Nevím, co jí to kapali do žil, ale určitě to bylo něco proti něčemu. A účinkovalo to. Když psycholožka usnula, vzpomněli si zase na nás, kerý celýmu trapnýmu divadýlku tupě přihlížíme, a zahnali nás do pokojů.
Když mě konečně propustili, řikal jsem si: „Radši si nechám dávat šoky, ale další porci psychoterapie už nezvládnu. Na tohle prostě nemám nervy. Na tohle by neměl nervy nikdo. Ani zdravej člověk ne. Dyť voni by z něho udělali blázna jako ze mě.“
|