|
| |
 |
|  |
Kytice
Filmová báseň F. A. Brabce o vášni, lásce, strachu, závisti a hlavně smrti
Na film Kytice jsem byla velmi zvědavá, protože knižní podoba je povinnou četbou na střední i základní škole, je to dílko notoricky známé, přitom opravdu pěkné a na mnohé generace působivé čtení a také díky recenzi na Totemu.
Z kina jsem odcházela zklamaná, protože takhle jsem si to teda opravdu nepředstavovala. Nicméně film mi v hlavě ležel zbytek večera i celý příští den. Musela jsem uznat, že je to dílo sice nevyrovnané, ale působivé téměř stejně jako literární předloha.
Na filmovou báseň asi nejsem dost velká romantička, filmové obrazy mi přišly dlouhé a nepříliš vypovídající o náladě té které balady. Taky jsem se ne vždy ztotožnila s interpretací postav z balad. (Tím, že v knížce nejsou „vidět“, a díky maximálně úsporné a úderné písňové formě v Erbenově Kytice nejsou žádné scénické poznámky, může si samozřejmě každý domýšlet vzhled postav i motivů jejich konání dle vlastní fantazie.) Je v pořádku, že se F. A. Brabec nespokojil s otrockým přepisem, ale podle mého názoru občas zbytečně podsouvá (spolu s dalšími scénáristy) svůj výklad pohnutek k činům i charakteristiky postav (Matka z Polednice, Dcera z Dceřiny kletby, Lesa pán ze Zlatého kolovratu), Na jiných místech ovšem vlastní výklad scénáristů obohacuje příběh a nutí divákovu představivost domýšlet další vrstvy i pokračování příběhu (Svatební košile - Milý je voják, jehož pohřeb sledujeme v úvodu balady, Polednice - je to v tomto případě opravdu Polednice, zlá nadpřirozená bytost, nebo zmrzačený žebrák, vyhnaný kameny ze společnosti?).
První povídka Vodník je podle mého názoru příliš zatěžkaná zdlouhavými obrazy odchodu dcery k rybníku a hlavně „svatební scény“ mi přišly poněkud zdlouhavé a zbytečné, navíc z jiné operety. Vodník zde není jen vrah stahující lidi pod vodu, ale zamilovaný muž, který svou ženu nechce nikam pustit, protože ví, že o ni přijde. Matka v červených šatech zdánlivě vítězí, získá svou bělostnou dceru nazpět, ale krom toho, že musí komplet vymalovat, způsobí smrt svého vnuka a své dceři zajistí doživotní smutek. Nadpřirozená bytost Vodník zde má podobné osudy jako Malá mořská víla. Nevhodně se zaplete s lidským světem, získá cit, aby se pak díval na svou nešťastnou ženu a vyčítal si smrt svého dítěte.
Působivé jsou Svatební košile, i když dovysvětlení scénáristů, že Milý je čerstvě pohřbený voják, odkazující na zbytečnost válek, mi připadá poněkud redudantní. Typově přesný je v této roli Karel Roden, jeho Milá Klára Sedláčková musela být opravdu hodně nešťastná a zamilovaná, že s takovou slizkou obludou vyrazila v noci ven. K. Sedláčková pěkně zvládla proměnu naivní dívky, která se téměř v pomatení smyslů nad ztrátou svého miláčka rouhá a je za to trestána, v dospělou ženu, která si silou své víry, uznáním své chyby a odevzdáním se osudu zachrání život a vyvázne jen se šedivými vlasy. Typovou trojici Svatebních košil perfektně doplňuje umrlec Jiří Schmitzer. V márnici jsem se opravdu hezky pobála.
V příběhu Polednice mě především zaujala obtížná situace matky, která musí vařit na kamnech (do mikrovlných trub bylo ještě daleko), má tam nezvladatelný počet rendlíků, a do toho nesnesitelně vřeští její synáček. To, že kohout neletí do kouta, ale do omáčky, je další důvod ke zvýšení neradostného rozpoložení matky, které vyústí k přivolání Polednice. (I když je mi záhadou, jak Polednice slyšela hlas matky přes pekelný vřískot toho fracka.) Erbenovi stačilo k nelítostnému potrestání matky smrtí jejího dítěte jen provinění zavolání Polednice. Zde je podsunut další motiv, matka si vykládá při vaření a péči o dítě tarotové karty, což byl v minulém století hřích.
Kratičká Dceřina kletba se podle mého názoru jediná drží Erbenovy poetiky. (Vyjma předvedení dcery jako mrzáka, který prostě musel zůstat na ocet.) Jedině zde se tvůrci filmu vesměs drží slov, kterým podřizují obraz.
V dalších příbězích jakoby tvůrcům došel dech. Ve Zlatém kolovratu vedle nevšedního překopání příběhu zaujme pouze dvojrole Aňy Geislerové, v odfláknutém Štědrém večeru září ryzí herecká osobnost Stely Zázvorkové.
Kytice nám, divákům přelomu století, přináší obraz minulé doby, kdy smrt byla součástí života. Lidé umírali častěji na různé nemoci a úrazy, a nebyli schováváni za zdmi nemocnic. Nyní se denně díváme na proudy krve a spoustu mrtvol v televizi (či v kině), ale skutečného setkání se smrtí se bojíme. |
|
|
