Imprese paměti; znamení
když zapomeneš, že jsi zapomněl,
Pochopíš, že i ty jsi jediný.
(A. Šteger: Jedno)
Páje
mohla bych onikat listu, neboť
v listu je celý les.
či snad na prsou hřát kámen, abych
vyhnala všechny hady.
ale zrak se mi ven prolomil
už dávno.
to se tak říká: okna panťáku – viděno z dálky –
jsou cik-cak jako vzor zmije
a šipka šiku kačen, to je jih – střecha lišejníků,
a dvojník že zabíjí, ale
to se pouze píše,
že krev je i navečer červená
jak sunutí magmatu lávovým tunelem,
zatímco, vždyť víš,
z tuby ven slepýše zubní pasty..., kartáčkem cik-cak,
a podívat se do zrcadla,
abych věděla, že ještě jsem.
můj šestý prst bývá cigareta,
a pak už krev jen stydne.
je spálený nehet znamením?
někdy, při koupeli, vzpomínám – a byla jsem to já? nebyla?
– a záleží snad na tom? – : Vyšehrad, opuky,
zvětralý průvan z katakomb a ty: něco jsi šeptala,
nebo – ale to se neříká – : třeba mi jenom
kručelo v břiše
a ocitla jsem se sama.
asfalt
jak popraskaný krunýř želvy – –
šla jsem pomalu, byl srpen,
sliny se táhly
jak roje včel medem.
a náhle – ale možná to byly týdny – žena – – –
psalo se o zatmění,
já však neviděla nic než ji:
byla jsem to já,
anebo socha Sebastiana,
jenž si vylamoval trsy šípů z žeber
a bolelo to mě?
a záleží snad na tom?
maminko, v Pompejích
jsou oblohy z pemzy a křišťálové lázně.
tam bych chtěla být freskou
a pozvolna si matnět.
nevím,
čím vyhojit krvácející kámen
ani proč to chtít:
o prsa ohřívat vystydlý čedič –
vyhánět ven hady,
a vidět je,
jak se každou další přeháňkou
vracejí zpět do žeber. |