|
|
|
| |
Nebude jednoduché vypovídat o myšlenkách a pocitech, které se honí v mysli člověka, když prožívá nějakou hodně stresující situaci. Chci vás seznámit s něčím, co nemůže vidět každý. Tehdy jsem pracoval na šachtě. Práce byla fajn, i když riziko podstatně větší, jak kdekoli jinde. Nikdo však na něj nemyslel, protože tak to bylo snesitelnější. Kdyby jste si každou chvíli připouštěli, že máte nad hlavou dvanáct set metrů kamene a že to může každou chvíli na vás spadnout, asi by jste mnoho práce neudělali, nehledě na to, že by jste tam dole ani nevydrželi.
ÚRAZ
„Pracoval jsem tam roky a takové myšlenky byly dávno tatam.“ Přesto jednoho dne, tuším na noční směně jsem měl úraz. Zřejmě jsem nedával dost pozor a tak při přechodu pásového dopravníku jsem na něj spadnul. Měl jsem štěstí v neštěstí. Podařilo se mi totiž pás včas zastavit.
Věděl jsem, že by mne mohl první – náhodný – spoj dopravníku utrhnout nohu, kterou jsem měl přichycenou mezi pásem a bočním nárazníkem blízkého přesypu.
Strávil jsem tam o samotě, v naprosté temnotě (baterka se mi rozbila při pádu) neskutečných, nekonečných šest hodin.
Během tohoto času jsem prožil to, co lze prožít jen v naprosto bezvýchodných situacích, jakými bezesporu ohrožení života je.
Abych se dostal k tomu, proč vlastně píši tento příběh.
Po čase, který se zdál nekonečným a bolestech, které se stupňovali, možná na hranicích vědomí a bezvědomí, spatřil jsem oči. Nebyli to oči ledajaké. Byli takové, jaké jsem ještě nikdy před tím neviděl.
Strnulost, která z nich vyzařovala mne dokonale očarovala. Nedokázal jsem vnímat nic jiného. Pamatuji si jen temný prostor a oči, které jakoby nikomu nepatřili. Přesto byli absolutně živé a já cítil jejich přítomnost. Měl jsem pocit, že mi chtějí něco říct, ale nerozuměl jsem. Po delším vzájemném pozorování jsem si všimnul, že se oči dívají mimo na mne, také do stran. Přestal jsem je upřeně sledovat a rozhlédl se kolem nich. Bylo to neskutečné a naprosto mě to překvapilo. Kolem dokola stálo v prostoru mnoho dalších postav, které byly zahaleny temnotou a jejich přítomnost byla zřejmá jen ze svítících očí. Všechny mne sledovaly, aniž by kterákoli dala o sobě nějakým způsobem vědět. Ani ve snu mne nenapadlo, že v tomto na první pohled nehostinném kraji objevím tolik bytostí.
„Myslím, že jejich přítomnost mi pomohla v přežití oné noci.“ „Hlavně vizuální kontakt s přítomnými, třebaže jen skrze oči, mi dal jistotu, že nejsem v této bezvýchodné situaci úplně sám.“ „Nebýt toho, co jsem viděl, určitě bych začal šílet a nevím jak bych dnes žil.“ Vysvobození mi přineslo až ranní střídání směn. Tehdy chodbou procházela pracovní četa, která končila směnu a tak mě našla. Byl jsem na pokraji jak fyzických, tak psychických sil. Oni zavolali záchranáře a společně s nimi, mne dostali na povrch.
Po nemocenské jsem již nikdy nemohl fárat se svými kamarády, protože mi to firma nedovolila.
Záhy skončil můj pracovní poměr u dolů, ale to je již docela jiný příběh.
|
|
|