A pak to konečně bouchlo Svět vyvrátil se z kořenů A lidi chodili kolem Jakoby se nic nestalo Nebylo nic a čemu rozumět Nezlobím se na vás Kámen mne zalehl a řek jsem si: Tak toto je ta Propast! Nevím už jak dlouho to trvalo Tato sloka je nejdelší Co se tam dělo nelze vypovědět Žádnému člověku v žádné básni
Nad lesy páry smíchu letí Zabijte mě, zbabělé boží děti! Proč vy ctnostní teď vzdalujete se mi A necháváte samotného v pusté zemi? V mrtvém tom lese svitlo trivium: Insania-Victoria-Suicidum! Na ty dvě nemám proto blázen jsem (Všecko je na hovno povídá Kazatel)
Tak sypala se pomalu ta stará líná milá věž, těch ran bylo víc, znovu a znovu Vrostlý do kamene slyšel jsem: Běž! Běž! Mlátil jsem hlavou do prázdného stolu Nikoho to už nebavilo Mě ze všech nejmíň, to mi věřte A nemizelo to nevyprchávalo Do prdele bozi ďábli lidi běžte!
Můj hade, kdo tě ubil holí? Můj orle, kdo tobě spálil křídla? Můj tygře, kdo oblék kůži tvojí Můj leviathane, pročs mi nezazpíval? Má Hvězdo - vílo nejdražší Kde tys proboha byla? Tolika jmény já volal tě Já nevěděl, že v Echo ses proměnila
Tisíce let trval ten rok Až jsem se sám vznesl jako drak z černého zakletí Neptejte se jak Vyskočil jsem z černý bouře Jak brouk co vylez z pod skály. Mlha leží na krajině Plížít dál se odvážím Černý upír z mraků za mnou Vráží do mě, doráží. Uteču mu - že jo, Bože? Chytit se tě odvážím Tráva řídne jako mlha Slunce není, není stín V moři pustin ztěžka sedám Proklínat se odvážím
Kolem mě jen vejce ze skla Pod nohama zahrady Zase vzhůru stoupám, běda! Rozbít sklo se odvážím Sklo zas roste, vzdávám ten boj Tu poslední rozžatou lampu v poli Jsem tady zas, nejmilovanější netvore! Rozsvítil jsem světlo v duši Když venku Slunce umřelo Zhasil lampu co mě ruší - Tu jsem! Víš sám, co mě tížilo! Přijal jsem tě Saturne stár I tvou družku Nemesis Don't cry baby, my lovely star Bohu a lásce blíž
|