Představ si jak v prázdnu jsi.
Nic tu není a pak náhle stane se to.
Rychle a bez emoce.
Není to zelené ani krásné
jak pojmenuješ to.
Jako jazz, když mokrou ulicí kráčíš
a přes ulici v baru za sklem
tam leží dva spáči.
Těžko.
Nebo jako hradlaře, co z dlouhé chvíle
tóny loudí v prázdné noci o kolejnice.
Ne.
Nejsi ovšem prázdný. Jsi pln uprostřed prázdna.
A ani nekoukáš do vzduchoprázdna.
Ovšem stále nic nevíš.
Nevědomost stala se pro Tebe neprázdnou.
Opíráš se o ni a věříš, že začátku dobereš se koncem
Tak se to zase stane
a znovu hrubě a bez emoce přistoupíš na tu hru.
V prázdnotě vystavíš si chrám
na studených kostkách ležíš a doufáš, že někdo
třeba Ježíš zažene to, co neznáš.
Nebojíš se, ale nebylo Ti krásně, když si byl jen v prázdnu.
Teď však víš, že zase se to stane
Obklopí Tě, zahltí Tě.
Hmota. Tak malou chvíli počká a zas je pryč.
Nestav chrámy, ty nejkrásnější ulity
raději upeč chleba. Víc nic.
|