WORKOHOLIK

Jsem chronický workoholik. Když večer usínám, hlavou si promítám práci která mě čeká další den. U toho lehce onanuji. Není tomu jinak ani dnešní večer. Potají vytáhnu z nočního stolku pracovní složku a potichu jako myška se vykradu z naší ložnice. Jenom doufám, že se manželka nevzbudila. V kuchyni si probírám poslední nabídkový katalog, který jsem pro firmu stvořil. Je to tak vzrušující! Levou rukou jsem si lehce přejel klín. Začal jsem zuřivě listovat katalogem a vzpomínal na rozhovor s ředitelem, který mě nazval opravdovým profesionálem.  Už v jeho kanceláři jsem měl se sebou co dělat abych se tam neudělal a nezasvinil  si kalhoty. Ale teď jsem byl sám.  Zrychlil se mi tep a tempo v levé ruce. Po chvíli přišlo to očekávané uvolnění.  Unaveně jsem se posadil na židli a otřel si pot z čela. To byla jízda! Podíval jsem se na to dílo zkázy a snažil se to vyčistit. Nešlo to.No nic, ráno si přivstanu a tu objednávku budu muset přepsat.

Šel jsem si lehnout. Vzbudil jsem tím ženu a ta se ke mně začal nebezpečně tulit. Ach jo! Co teď s ní? Přejížděla mi rukou v klíně. Proboha, je to tak odporné! Kdyby na sobě měla alespoň pracovní plášť s logem naší firmy, ale takhle?!

- Ale miláčku, dneska není čtvrtek, řekl jsem jí něžně a vrátil tu vrásčitou ruku zpět do jejího vypelichaného klína. Znechuceně se odtáhla.

- Ty to fakticky nemůžeš dělat jindy než ve čtvrtek?

Napadlo mě jestli mi nezbyla trocha toho jedu na krysy co mám v komoře. Nebudu jí přece pořád dokola vysvětlovat, že jenom ve čtvrtek nemáme poradu a já tak nemám úkoly na druhý den. Proto jen ve čtvrtek dovolím manželce aby ukojila mého divočáka! Po očku jsem se na ni podíval. Vypadala že spí. Oddychl jsem si. Snad už mě nechá na pokoji. Spokojeně jsem usnul.  Po několika hodinách jsem se probudil. Podíval jsem se na budík. Ukazoval 2.45. Teprve??! Byl jsem zklamaný. Nakonec jsem se ale dočkal. Hned jak ráno zazvoní budík, vyskočím z postele jako srnec a beru útokem koupelnu. Bože, jak já se těším do práce! Snažím se být co  nejrychleji hotov. Už se vidím v kanceláři, jak tam pěkně sedím za stolem a čekám na příchod prvního zákazníka.

Spěchám! Nemůžu se dočkat! Teprve u auta zjistím, že nemám boty. Musím se vrátit. To bude zpoždění! Ani si nestihnu nachystat všechny věci.

Cestou vyzvedávám kolegu. Je to hrozný člověk. Naprosto bez pracovní morálky a kázně! Zase mě nechává čekat. Opřel jsem se o zvonek a nepřestal zvonit, dokud nevylezla jeho ospalá hlava z okna.

- No honem, honem, popoháněl jsem ho. – Už je nejvyšší čas, hulákám a rukou si poklepávám na hodinky.

- Ale no jó, dyť už du, ty Hujere, brblal si pro sebe ten sabotážník . Dělal jsem že to neslyším. Nervózně popocházím tam a zpět. Už jsou to tři minuty co jsem s ním mluvil naposled. Zmocňuje se mě panika! Nebudu včas v práci a nebudu moci přinést kávu svému vedoucímu! Achich ach! Konečně bouchly domovní dveře a vyšel ten ospalec. Doslova jsem ho natlačil do auta a uháněl jsem do zaměstnání.

Ten den mi ovšem nebylo přáno! Na každé křižovatce červená. Začal jsem nervózně podupávat v autě a křečovitě svíral volant. To auto přede mnou ne a ne jet. Nevydržel jsem to a vyskočil z auta. Začal jsem vztekle žduchat do zadní části vozu co stálo před námi. Asi po třetím šťouchnutí z auta vyskočil mladík a dal mi přes hubu. Pak mě odvlekl k mému autu a druhou fackou z leva mě usadil zpět do vozu. Můj spolujezdec se smál až se za břicho popadal.

Ale stihli jsme to! Na cvikačce se na mě smála cifra 8.00. Na chlup přesně. V kanceláři si nejprve seřadím papíry podle velikosti a pak tužky podle barev. Pak už jen netrpělivě čekám na příchod prvního zákazníka. A je to tady! Doslova vyletím z židle, vrhám se ke dveřím a vítám prvního zákazníka. Obskakuji ho ze všech stran a snažím se nevidět posměšné pohledy spolupracovníků. Pokud se zákazník cuká, zpravidla nabídnu slevičku. Na to se chytí. A mám ho! Pak už jen horečně zadávám data do počítače a v hlavě kalkuluji. Budu zase nejlepší.

Když se potom hodina ručiček přehoupne přes patnáctou hodinu, polije mě studený pot. Za chvíli bude po pracovní době a já si to ještě ani pořádně neužil! Nenápadně jsem se vytratil od stolu a snažil se z hodin vyjmout baterky. Bohužel mě však viděla ochranka a tak jsem tam ty baterky musel vrátit.

A bylo to tu. Nejsmutnější okamžik pracovního dne. Padla! Snažil jsem se schovat za štosy nevyřízených papírů, ale ochranka šla opět najisto.

- Tak pane Mayer, přece se zase nebudeme prát, vzdychla jedna z goril a vyhodila mě za kšandy ven. Bylo to tak ponižující!

Doma jsem vytáhnul ze saka graf prodejců, který jsem stačil ukořistit z nástěnky než mě vyhodili. Podíval jsem se na svůj komínek. Byl opět nejvyšší a já ucítil ten známý a příjemný tak v rozkroku. Jsem tak šťastný!