|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Většina lidí, co ochutnala totáč, o emigraci určitě někdy uvažovala, ale zkoušeli jste to někdy provést doopravdy? Já si to zkusila ještě na posledni chvíli v 88 přes Bovec v Jugoslávii (ale kdo to mohl tehdy vědět, že?). To byl vůbec nesdělitelnej zážitek... Vystála jsem frontu v Čedoku na zájezd a v létě jsme jeli. Alex chtěl napřed přes moře (asi 20 km) na vypůjčený loďce, ale už tehdy jsem se odmítla podilet na takovém riziku. Tak jsme se rozhodli, ze přejdem asi 3500 m vysokou horu Bovec. Koupili jsme si za krvavý prachy mapu, která byla naplněna optimistickými údaji jako např.: turistická chata, prameny, potoky a turistické stezky a opustili náš přežraný zájezd, kterej se nudil u moře a koupal se ve splašcích vytékajících z Terstu naproti. Sedli jsme do klimatizovaného autobusu a vyrazili do hor. Cesta byla přerušena v jakési díře, kde spoje už po páté hodině nejely, a tak jsme byli nuceni přenocovat na nádraží. Už večer začal zajímavě. Seděli jsme na nádraží a civěli skrze drátěný plot do jakéhosi italského městečka, kde si přímo u plotu udělali Italové zábavu s tancem a vykřikovali posměšné poznámky směrem k jugoslávské straně, čemuž jsme se hlasitě smáli. Najednou se tam ocitli jacísi policajti a začali nás šacovat s rukama nahoře na zdi jak v nějakým blbým filmu, prohlíželi batohy a ječeli na nás, že jestli se okamžitě neodebereme do čekárny, předají nás našemu velvyslanectví jako provokatéry. Cítila jsem se tak poníženě a mizerně, jako už dlouho ne. Pak jsme se přesunuli do čekárny, která si útulností nezadala mnoho s márnicí. Po půlnoci se tam začali trousit jugoslávští posunovači, ale takové typy, o kterých jsem předpokládala, že vyhynuly už za Victora Huga. Snažili se Alexe opít a mne znásilnit. Chvíli jsem měla dokonce pocit, že nás zabijou a nacpou do nějakého neidentifikovatelného vagónu s obskurním obsahem. Naštěstí tam potom někdo přišel a ráno nám jel autobus do hor. Už z autobusu jsem uviděla tak strmé hory, že když jsem je obzírala a chtěla vidět vrchol, musela jsem se zaklánět tak vysoko, že mi vyschlo v krku. Ponuře jsem vzpomínala na varování našeho jugoslavského domácího, že vojáci na hranici střílí, ale přišlo mi to kulturnější než umřít obalená fekáliemi a prezervativy, částečně natrávena nějakou rybou a kraby. Už ve vesničce pod horami mne zarazil vkus místního obyvatele, který měl na zahradě skalku a na ní betonovýho Lenina a betonovej srp a kladivo (natřenej na červeno). Jak jsme stoupali na tu horu, přestali jsme potkávat lidi a po dvou dnech mi došlo, že žádné chaty nejsou, prameny a potoky vyschly a turistická stezka znamená kámen politý barvou (hustotou jeden na půl kilometru). Vzhledem k tomu, že tam byla kamenná pole, ztratili jsme se celkem brzo. Došlo nám jídlo a druhý den i voda. Už jsme byli pěkně vysoko, teplota byla kolem 36° C a mně to začínalo bejt už nějak všechno jedno. Pak jsme večer zahlédli dům, který byl opět unikátní už tím, že byl celý z volně ložených kamenů, neměl komín a místo toho se mu dírou ve střeše valil kouř. (To mne utvrdilo v přesvědčení, že tady asi s deštěm moc nepočítají). Chtěli jsme vodu a vešli dovnitř a představ si tuhle scénu: Hliněná podlaha, žádnej nábytek, temno, krb, nad kterým je zavěšený měděný kotel a v něm starý bača (anebo co to bylo za kreaturu) míchá sýr (anebo co to bylo za sračku)... a za ním na zemi pět puberťáků s kazeťákem na baterky a poslouchají Michaela Jacksona. Dalo nám trochu práce se tvářit, jako že se nic neděje. Bača nám dal vodu a pak si nasadil brýle a začal cosi psát do jakéhosi tlustého sešitu, z čehož už značně vystresovaný Alex paranoidně usoudil, že je to jeho práskačský deník. No, abych to zkrátila a nenudila. Alex tam kdesi upadl, zničil si jediné boty a začal zvracet krev, a tak jsme se vrátili. Já byla ráda, protože existenci s ním jsem viděla jako nepřetržitou pouť od mostu k podmostu kříženou se žebrotou. Seděli jsme pak na letišti, popíjeli červené víno a sledovali horu, odkud jsme slezli. Vypadalo to trochu jako Matterhorn. Za chvíli jsem tam uviděla tečku, která skočila dolů a za ní dalších dvanáct teček. Přemýšlela jsem o kolektivní sebevraždě, ale když se jim pak rozvinul padák a někteří z nich dopadli k nám na letiště, usoudili jsme, že se jedná o paragliding. Tehdy to byl zcela neznámý sport. Jo a bylo nám jasný, že z druhý strany od Italů tam musí vést silnice. Přijeli jsme do privatu a tam se všichni divili, že jsme neemigrovali, i když jsme řekli, že jedeme na výlet, a nenápadně nám házeli do našeho pokoje věci, které nám ukradli. Chudáci, museli být z našeho návratu zklamaní.:-) |
|
|