Členové narychlo sestavené tlupy na sebe byli tak natlačení, že se mezi nimi začalo vytvářet napětí. Někteří se jím nechali zkosit přímo v tu chvíli na tramvajovém ostrůvku, zatímco jiní ho odmítli vnímat. Stejně je jednou dostihne, tak jako tramvaj po osmi minutách zpoždění dostihla refýž. Ač o to nijak zvlášť neusiloval, mezi prvními se dovnitř dostal potenciální vůdce tlupy. Svalnatý mladík, který si dokázal vybrat přesně ten typ džín, který mu maximálně slušel a který byl právě ve společnosti vnímaný jako náčelnická čelenka. Džíny jako symbol pochopení světa, očividná heterosexualita a klidné pomalé pohyby, které byly v dokonalé harmonii, mu zaručovaly pozici vůdce. Kdyby se v tu chvíli stalo cokoli, co by tlupu přinutilo stát se jednajícím organismem, tenhle muž by měl automaticky zaručený respekt ostatních. Ono se ale přirozeně nic nedělo, a tak jen lhostejně minul prázdná sedadla, která pro něj existovala o něco méně než ostatní cestující, a postavil se k tyči. On sedadla nepotřeboval. Zato pro muže, který se dovnitř vozu probojoval ve druhé vlně, bylo sedadlo zárukou bezpečí uprostřed tramvaje, která svou strohostí připomínala jeskyni, v níž u skomírajícího ohně přežívaly a hynuly tlupy jeho pravěkých předků. Jakmile jedno sedadlo dobyl, úsporně pod něj stáhnul nohy, a pak promýšlel, jak se vyrovnat s nečekaným zpožděním tramvaje a jak dovést k dokonalosti mlhavě načrtnutou povídku. Útržky dopravního řádu se mísily s větami z povídky a tvořily koláž, kterou by bylo možné vnutit literárním kritikům jako svébytné dílo. Nohy ho brněly, jeho záda bičovala slabounká bolest a jeho mysl byla rozechvělá jako tramvajové koleje během horkého srpnového dne. Myslel si, že to všechno prožívá jen kvůli osmi minutám zpoždění. To zpoždění ale padlo na živnou půdu složenou z mnoha vrstev. Na začátku byl takřka prvohorní strach, který se v něm probudil na sterilizovaném porodním sále, ten pak překryla druhohorní úzkost z učitelky z mateřské školky a po mnoha dalších vrstvách i snadno erodující vztah k manželce. Na povrchu se v poslední době usazoval strach z literárních kritiků. Jmenuje se Prokop, ale na tom přece nezáleží, může se ostatně kdykoli přejmenovat. Prokop v sobě z části nosí požehnanou plodnou půdu, z části bažinu vydávající jemný nasládlý pach. A byl to právě čichový vjem, co ho vytrhlo z myšlenkové bažiny. V té tramvaji prostě něco zatraceně smrdělo. Spolu s tím pachem v něm znovu naplno vybuchla zášť, protože si někdo cizí dovolil označkovat tramvaj, kterou navzdory dopravnímu řádu a všem vyslovitelným lidským pravidlům prostě považoval za svoje území. Poprvé se rozhlédnul po změti těl kolem sebe a rychle vyhledal problematický objekt. Tak jak předpokládal, byl to bezdomovec. Měl kolem sebe v kruhu rozestavené igelitové tašky jako věrná domácí zvířata. Spisovatel ho ale nedokázal vnímat příliš ostře, protože mu splýval se všemi bezdomovci, které kdy viděl a které tak rád dosazoval do důležitých rolí ve svých povídkách. Byly to živé relikvie starých dob, nádherní a laciní nosiči příběhů. Byli zárukou mohutného příběhu. Velký neohrabaný děj je stejně zranitelný jako velký ještěr, a Rous si uměl představit reakci kritiků, takže mu prameny příběhů vysychaly, hned jak vytryskly. Jakmile napsal jednu větu, napadlo ho deset vět, které ji rozebíraly a odsuzovaly. Skládal si sám propracované kritiky na svá dosud neexistující díla, která byla sama o sobě úctyhodnými literárními výtvory. A kvůli kritikám neměl sílu ani přečíst všechny ty povídky a romány, které se draly z jeho mozku. Nejraději by se slovy zacházel tak jednoduše, jako kdysi se stavebnicí v mateřské školce, když pomalu vrstvil kostku za kostkou a každá stavba mu připadala nádherná a účelná. Dnes staví babylónské věže ze zmrzačených kostek, podobající se zavedené literární architektuře. Tak rád by jednoduchá slova kladl vedle sebe jako korálky, anebo naopak stavěl bez jakýchkoli pravidel, třeba ze vzduchu. Poslední kostku by pak jako neviditelné završení své stavby přilepil na strop.

Literaturu spíš promýšlel než psal i proto, že udržovat na kolenou kymácející se notebook, by byla další komplikace. Lidé kolem něj se tlačí, i když se přece nic neděje, a buňky v jeho těle se na sebe tlačí a některé z nich začínají měnit svůj tvar... On o tom neví, tramvaj se řítí soutěskou mezi Národním divadlem a kavárnou Slávií a za jejím skly se odehrávají desítky malých příběhů. Prokop si posunuje na nose brýle, jejichž obroučky se jen nepatrně liší od toho správného a momentálně žádaného tvaru, a zavadí očima o vlnobití energie, které vychází z naproti sedící dívky. Pro ni mají štípátko v tramvaji, digitální časomíra i sloup madla jiný význam. Orientuje se mezi těmito přírodními úkazy (právě tak se je totiž naučila vnímat) s obezřetností stopaře. Všechno pro ni může být začátkem nového příběhu, zejména muži. Prokopova fantazie překračuje hranice dívčiny sukně a jejího věku a prýští po jejím nedospělém těle. V jeho představě pozbývá všech pubertálních rysů a vrací se do pro něj nejvíc vzrušujícího dětského tvaru. On sám sobě ale nepřizná, na co myslí. Vycvičil se k dokonalé lhostejnosti vůči svým představám, jako by to byly špinavé igelitové tašky, které k němu nepatří. Ale když před ním vyslovíte název té úchylky, nic se v něm nestane, jen někde v lávovém jádru jeho osobnosti vybuchne vědomí, že se mluví o něm. Výš ho nepustí, dokud tlak nebude tak nesnesitelný, že si láva najde svoji cestu do sopečného hrdla. Dívka zatím spřádá složité spředivo vztahu mezi ní a vůdcem tlupy. Je už u jejich prvního dítěte, žluté módní závěsy, z téhož katalogu jako jeho džíny, vlají z oken jejich společného domku. Tramvaj zastavuje, tlupa se loučí s jedním svým členem, bezdomovec míří ke dveřím a Prokop hněte ve své hlavě příběh složitý jako okvětí orchideje