O nevědomí jako takovém se podle Junga začalo uvažovat teprve tehdy, když byl tak zvaný duch Boží vylučován z lidských úvah a musel ho tak nahradit nějaký nevědomý náhradní útvar.
Nevědomí neobsahuje jen vytěsněné, nýbrž taky ještě nikoliv vědomé obsahy, jako jsou například démoni nebo bohové primitivů nebo fanaticky vyznávané ismy v průběhu minulého století a i nyní. Nevědomí popisuje velmi nestálou skutečnost: všechno, co vím, na co však momentálně nemyslím; všechno, čeho jsem si byl vědom, ale zapomněl to; všechno, co je vnímáno mými smysly, ale vědomím nepovšimnuto; všechno, co bezděčně nevědomě cítím, na co myslím, vzpomínám, co chci a co činím; také všechno budoucí, co se teprve později dostane do vědomí.
Pro znázornění nevědomí lze použít analogii s barevným spektrem, kdy se klesání k nevědomým obsahům může srovnat s posouváním k červenému konci spektra nebo na druhé straně k fialovému. Nevědomí je z jedné strany ovlivněno či tvořeno pudy, z druhé strany archetypy či duchem. Pud se od archetypu, čili jakéhosi svého obrazu, liší tím, že leží v infračerveném, obraz pudu v ultrafialové části spektra. Archetyp, čili duch, má vlastnosti fialové, tzv. "mystické" barvy, která se skládá z modré a červené, ačkoliv ve spektru je barvou sama o sobě. Archetyp není jen obrazem o sobě, ale též jeho dynamikou, která se projevuje v numinóznosti, fascinující síle archetypického obrazu. Pud a duch tedy tvoří dvojici protikladů, která představuje jeden z nejvydatnějších zdrojů psychické energie.
Teď zase k vědomí. Vědomí je značně relativní, protože současně obsahuje vědomé i nevědomé, vědomí tedy není žádné zde a nevědomí tam. Psýché spíš představuje vědomě-nevědomou celost.
Nevědomí neobsahuje jen osobní prvky, už Freud zjistil archaické zbytky a primitivní způsoby funkcí v nevědomí. Vzhledem ke struktuře těla by bylo divné, kdyby byla psýché jediným biologickým fenoménem, který by nevykazoval stopy svých dějin vývoje. C.G.Jung ze svých zkušeností s pacienty vydedukoval, že jsou jisté kolektivně existující nevědomé podmínky, které regulují a podněcují činnost fantazie a vyvolávají odpovídající výtvory tím, že existující vědomý materiál podrobují svým cílům. Na existenci těchto nevědomých regulátorů založil svou teorii neosobního, kolektivního nevědomí.
Vynoření těchto společných archetypů má numinózní charakter, proto má tento fenomén nesmírný vliv na psychologii náboženství. Může být léčivý nebo ničivý, ale indiferentní není nikdy. Nezřídka se stává, že se archetyp ve snech nebo výtvorech fantazie objeví v podobě nějakého ducha nebo se chová jako zjevení duchů. Jeho numinóznost má často mystickou kvalitu a tomu odpovídající účinek na mysl.
Přes příbuznost s instinktem představuje archetyp vlastní základ ducha; ducha, který není totožný s rozumem člověka, nýbrž je spíše řídící duch. Protiklad instinktů a pudů a archetypů v sobě nemá morální význam, neboť pud není sám o sobě zlý a duch dobrý. Oba mohou být obojím.
Pojem stín charakterizuje Jung jako inferiorní část osobnosti, který však nesmí být překroucen v intelektualistický fenomén, protože znamená prožitek a utrpení týkající se celého člověka. Povahu toho, co musí být pochopeno a asimilováno, vyjádřil poetický jazyk slovem "stín" velmi výstižně, proto výraz inferiorní část osobnosti je vlastně nepřesný a zavádějící. "Muž bez stínu" je nejčastější typ člověka, který se domnívá, že je jen tím, co si o sobě myslí.
Konfrontace s archetypem nebo pudem představuje podle Junga etický problém prvního řádu, který zažívá člověk, který se rozhodl o asimilaci nevědomí a integraci své osobnosti. Mně jaksi nic jiného, abych mohl dále existovat mezi lidmi, nezbývalo, takže se domnívám, že docela tuším, co Jung svými slovy myslel.
Syntéza nevědomých a vědomých obsahů a uvědomění si archetypických efektů na obsahy vědomí představuje velké duševní úsilí a koncentraci psychických sil, pokud je prováděna vědomě. Syntéza může být uvedena do chodu i nevědomě (což je spíš můj případ), kdy pak spontánně pronikne do vědomí a uloží mu obrovský úkol asimilovat vzniklé obsahy tak, aby zůstaly možnosti existence obou systémů, jednak vědomí vázaného na já a jednak vzniklého komplexu.
Archetypy tvoří účinnou ochranu proti přesile sociálního vědomí a s ní korespondující masovou psýché. Archetypy jsou stále zde a působí, nevyžadují víru, nýbrž znalost jejich smyslu a bázeň, která nikdy neztrácí ze zřetele jejich význam. Vědomé já si při kontaktu s archetypy nemůže pomoci, aby neobjevilo, že příliv nevědomých obsahů osobnost povznáší a obohacuje a vytváří postavu, která rozsahem a intenzitou já nějak převyšuje. Vůle se podřizuje tomuto silnějšímu faktoru, to znamená nové celistvé postavě, kterou C.G.Jung označuje jako bytostné Já.
Jung také varuje, že tento individuační proces se může zvrátit v nebezpečnou megalománii či mesianismus. Jako příklad uvádí události v Německu před a během druhé světové války, kdy vznikl jakýsi nadčlověk, jehož já je nafouklé a Já naopak scvrklé.
Závěrem svého pojednání o archetypech shrnuje Jung, že se jedná o typické formy chování, které se, když se stanou vědomými, projevují jako představa, stejně jako všechno, co se stane obsahem vědomí. Známým projevem archetypů je mýtus a pohádka, jsou také základem alchymie.
C.G.Jung se pak zabývá úpadkem křesťanství, které ztratilo díky protestantismu svou sílu a moc ovlivňovat psýché západního člověka, který se tak poslední dobou často obrací na Východ.
Rozebírá také pojem anima, která není dogmatická duše, žádný filozofický pojem, ale přirozený archetyp. Je tím, co žije ze sebe a co způsobuje, že žijeme my. Je to život za vědomím, který nemůže být do vědomí beze zbytku integrován, nýbrž z něj spíše vědomí vychází.
Psychický život je nakonec z větší části nevědomím a obklopuje vědomí ze všech stran. Anima je pouze jedním z archetypů, necharakterizuje proto nevědomí zcela. Je ženské povahy. C.G.Jung také uvádí, že je-li vyrovnání se stínem tovaryšský kus, pak vyrovnání s animou je kus mistrovský. Naprostou ztrátu archetypu lidé neunesou, necítí se potom doma ve své kultuře.
Jung také rozebírá archetyp matky, velké matky nebo babičky, ve vyšším smyslu bohyně, v širším smyslu církve, půdy, města, země, moře, lesa a stojaté vody. Všechny tyto symboly mohou mít pozitivní, příznivý nebo negativní, neblahý smysl. Personalistická psychologie považuje postavu osobní matky za určující a není schopna ji překročit. Traumatické vlivy matky by ale měly být rozděleny do dvou skupin: vlivy, které odpovídají skutečně existujícím charakterovým vlastnostem nebo postojům osobní matky; a za druhé vlivy, které má matka jen zdánlivě, protože se jedná o projekce fantastické a tedy archetypické povahy ze strany dítěte. C.G.Jung se dál věnuje mateřskému komplexu, který se mu zdá čistým a nekomplikovaným případem pouze u dcery. Dalším archetypem, který Jung rozebírá, je archetyp dítěte. K němu patří jak opuštění, pohození, ohrožení, tak i jeho tajemné a zázračné zrození.
V dalších kapitolách se pojednává o sebezobrazení ducha ve snech a pohádkách, potom se Jung věnuje transcendentním funkcím jako je třeba jasnovidnost a synchronicita. Jung se také dotýká toho, jak jsou jednotliví lidé schopni vyjadřovat obsahy nevědomí. Někdo akusticky-jazykově, další třeba malováním, pomocí svých rukou, třeba modelováním, nebo i pohybem, případně tancem. Princip estetického ztvárnění vede k vyjadřování více nebo méně stereotypních symbolů, které podněcují tvůrčí fantazii. Někde převažuje princip pochopení, kdy se člověk vypořádává hlavně se smyslem nevědomého produktu.