Úvodní slovo (záběry na rozsvícená okna domů):
„Když chodíme po ulicích je kolem nás několik stovek oken. Chodíme kolem nich, občas v nich vidíme nějakou tvář. Ale nikdy nemůže vědět, jaké příběhy se v nich odehrávají...
DEN PRVNÍ - VEČER:
Záběr do jednoho z oken – (Mladá dívka – Zuzana přešlapuje po pokoji)
Zuzana: „Je to hrůza! Nemůžu pochopit, proč nezavolal! Čekám celý den!“ řekne a toužebně se podívá z okna s nadějí, že ho zahlédne. Zamyšleně tam stojí dokud ji z jejího hloubání neprobudí hlas ozývající se z vedlejšího pokoje
Matka:,,Zuzano k večeři!“ to už stojí ve dveřích starší žena v županu a s pleťovou maskou na obličeji. Zuzana se naposledy s nadějí podívá z okna a odchází do vedlejšího pokoje.
Matka už nandavá jídlo – podivně vyhlížející červená kaše se nebezpečně pohupuje po talíři.
Matka: ,,To je speciální mrkvové pyré, podle receptu Olgy Šípkové.“
V tom přichází ke stolu i otec, v ruce drží čerstvé noviny
Matka: ,,To jsem ráda, že jsi doma, sedni si a zkus, jak ti to chutná. Je to novinka.“
Otec se na jídlo podívá a jenom opatrně přikyvuje
Otec: ,,No, to jsem zvědav...“
Konečně všichni sedí u stolu. Nastane, ale hrobové ticho. Všichni se z mírně znechuceným výrazem dívají na podivnou kaši. Matka ochutná jídlo jako první. Nabere si na lžíci malou porci a opatrně jí dá do pusy. Zuzana s otcem se na matku dívají a očekávají její reakci na podivný pokrm.
Matka: ,,Přesně, jak říkali v televizi, je to příjemně sladko-slané. No, ochutnejte.“
Zuzka si vymění pohled s otcem, zhluboka se nadechne a dá si taky sousto do úst. Otec udělá totéž... V Zuzanině tváři vidíme, že jídlo zas tak příjemné není ba naopak na jazyku se zrodila podivná chuť něco mezi rajčatovým džusem a malinovou zmrzlinou. Tahle chuť na Zuzanu příliš nezapůsobila, ale pro klid v rodině raději všechno sní, ale se zkřiveným jazykem dodá
Zuzana: ,,Není to,tak špatný,mami.“ Matce se na obličeji objeví, tak zářivý úsměv, že se jí na tvář skoro ani nevejde.
Teď je očekávána otcova reakce.
Zuzanina myšlenka: „Jenom doufám, že to bude tátovi chutnat jinak propukne šílená hádka.“
Otec přežvykuje sousto a pak se usměje
Otec: ,,Je to moc dobrý, Pavlínko.“
Zuzana si oddechne a pak všechno rychle sní, aby se konečně dostala ven.
Záběr na ulici a Zuzanu, která kráčí po ulici
Zuzanina myšlenka: ,,Doufám, že se ta nová sukně bude Radkovi líbit. Když nezavolal tak ho musím přesvědčit, aby se mnou alespoň mluvil z očí do očí! Vlastně se mi ani nemusí omlouvat - Stačí jenom, když mě obejme a řekne, že mě má pořád rád…. Ano… Přesně tak!“
Zuzka pomalu dojde až k baru
Zuzka: „Doufám, že bude sám a ne zase s těma jeho kamarádíčkama!“
Otevře dveře a rozhlédne se po lokálu:
Zuzka: ,,Skvělé, je tady.“
Jde až k jeho stolu, kde doopravdy seděl a dokonce sám!
Zuzanina myšlenka: ,,Neměli jsme mít schůzku? Když tu tak čeká – možná jsem zapomněla…“
Ale jak se k němu Zuzka pomalu blíží je jí na tváři vidět jak se jí vše vykuřuje z hlavy. Radek popí pivo a v ruce drží cigaretu.
Když Zuzanu zahlédne na obličeji se mu neobjeví žádná reakce.
Zuzka: ,,Tak jsi přece jenom tady. Čekala jsem, že zavoláš.“
Jenže ještě než stačí Radek odpovědět usměje se na něj.
Zuzka: ,,Ale to vůbec nevadí.“
Radek konečně zvedne hlavu a podívá se přímo na Zuzanu
Radek: ,,Co tu děláš?“
Z tónu jeho hlasu je jasně poznat, že jí nevidí příliš rád.
Zuzka: ,,Chtěla jsem tě vidět.“
Na chvíli se zdá, že je Radkovi Zuzky snad líto. Dá jí malou pusu na tvář, ale pak se jeho výraz změní.
Radek: „Je mi líto, ale já už s tebou nechci chodit. Vlastně jsme spolu nikdy nechodili, to sis myslela jenom ty. Takže mě nech a jdi domů!“ Zrovna v tu chvíli přistupuje ke stolu vysoká krásná žena a podívá se na Radka
Dívka: ,,Kdo to je?“
Radek se nějak nesnaží ulehčit to.
Dívka: ,,Tahle holčička se ztratila… Hledala cukrárnu, ale skončila tady...“
Zuzana se podívá na Radka a pak se jenom usměje.
Zuzana: ,,Ano vidím, že jsem chtěla najít nějakou dobrou a sladkou zmrzlinu a přitom jsem se tady potkala s hnusnou a hořkou pravdou.“ Pak se otočí a beze slova odejde. Hned jak vyjde z baru, začnou se jí z očí linout slzy.
Prochází ulicemi jako by ani nevnímala. Vráží do lidí a chová se skoro jako mrtvola, která jen tak bloudí bez cíle nocí.
Najednou se ale zastaví a podívá se nahoru
Zuzana: ,,Tak tady má být nebe...“ řekne si pro sebe a pak rychle rozběhne domů
Když otevře domovní dveře, hned zaslechne hlasitý křik.
Matka: ,,Kde si byla tak dlouho? Měla jsi být doma už před dvěma hodinami!“
Zuzana se na ní jen bezmocně podívá.
Zuzanina myšlenka: ,,Copak nevidíš, že je mi strašně a potřebuju spíš, abys mi pomohla než aby si na mě křičela…
Matka se ještě víc zamračí a zopakuje svou otázku.
Matka: ,,Tak kde si byla? Hned mi odpověz?“
Zuzana se znovu rozbrečí. Matka to však ignoruje a dál na ní křičí.
Matka: ,,Takže ty mi to neřekneš?! Brečet ti nepomůže! Půjdu vzbudit otce a ten si to s tebou vyřídí!“
Zuzanina myšlenka: „Jen si jdi. Mě je stejně už všechno jedno!“
Zuzana tam jen zůstane stát a čeká na příchod otce s matkou.
Matka se zatím v ložnici naklání nad otce, který tvrdě spí.
Matka: „Vstávej! Zuzana teprve teď přišla – Musíš jí vynadat. Ze mě si nic nedělá – potřebuje ráznou ruku! Tak rychle vstávej!“
Otec se pomalu vysouká z postele a matka ho zavede až k Zuzaně. Otec si dceru jí změří pohledem.
Otec: ,,Co se ti stalo Zuzko?“
Zuzanina myšlenka: „Na tohle ses mě ptát neměl. Raději mi nadávej, křič, ale na tohle se neptej. Ještě jsi to zhoršil.“
Zuzana propukne v šílený pláč a uteče do pokoje. Hned jak zavře dveře, tak zamkne a lehne si na postel.
V hlavě si jí promítají všechny myšlenky – Vidí jak jí Radek poslal pryč a tu dívku, která tam s ním byla. Potom matku jak křičí a otce v pyžamu jak se ptá, co se jí stalo.
Přes slzy se trochu zasměje a potichu řekne.
Zuzana: „Co by se stalo? Zhroutil se mi celý svět! Proč jenom je svět tak nespravedlivý.“
V tom se ozve matčin řev bouchání na dveře.
Matka: ,,Otevři! Nebo si mě nepřej! Hned otevři!!“
Zuzana zaslechla i otcův mnohem tišší hlas.
Otec: „,Nech ji být! Až bude chtít otevře!“
Na matku však jeho uklidnění nezabírá a dostává se do ještě většího varu.
Matka: ,,Nech mě! A ty hned otevři!“
Pak kopne do dveří a otočí se k odchodu, ale ještě než skutečně odejde, tak řekne.
Matka: ,,Jednou budeš muset jít ven a pak si mě nepřej!“
Otec tam ještě zůstane stát.
Otec: ,,Nic si z toho nedělej. Znáš maminku ono jí to zase přejde.“ Pak taky odejde.
Celým bytem se rozhostí hrobové ticho. Oba manželé vedle sebe leží beze slov, i když oba dva jen vypadají jako by spali, ale ve skutečnosti mají oba otevřené oči a nemohou usnout.
Otec: „Nemusela si na ní tak křičet, vždyť vůbec nevíš co se jí mohlo stát.“
Matka: „Aby ty ses jí nezastal, copak nevidíš, co se z ní stalo – odmlouvá, neposlouchá nás a navíc se tahá bůh ví s kým.“
Otec: Vždyť vůbec nemáš pravdu. Měla by ses konečně přestat chovat jako její největší nepřítel a taky jí nějak dokázat, že jí máš ráda.“
Matka: „Ale vždyť já jí mám ráda. Právě proto se o ní tak bojím a chci, aby z ní vyrostl poctivý člověk.“
Otec: „Já to vím, ale ona asi ne. Měla by si jí dát trochu víc najevo proč to všechno děláš pak by vám oběma bylo možná líp. Ale teď už spi – zítra si o tom promluvíme...“
Pak se otec otočí na bok a zavře oči. Matka ale pořád nehybně leží.
Zuzana se ve svém pokoji ještě nepohnula z místa. Stále nehybně leží.
Venku se ale ozve podivný zvuk a Zuzanu zvědavost přesvědčí jít k oknu.Venku je však ticho.
Zuzanina myšlenka: „Byla bych dala ruku do ohně, že jsem něco slyšela.“
Venku je ale pořád úplné klid a ticho...
Zuzana zvedne pohled na nebe, které je plné hvězd, které jako by v tom velkém pytli tmy dodávaly naději, že i když se člověk ztratí najde cestu zpět ...
DEN DRUHÝ – RÁNO:
Záběr do Zuzanina pokoje a na její spící postavu v posteli.
Zuzanu probudí tiché klepání na dveře. Když se Zuzana pořádně probudí pozná matčinu siluetu za dveřmi.
Matka: „Zuzanko, otevři. Měli bysme si pořádně promluvit. Dáme si spolu ještě snídani než půjdeš do školy.“
Zuzka nejistě dojde až ke dveřím.
Zuzana: „Ty už se na mě nezlobíš?“
Matka: „Ne, naopak měla bych se ti omluvit. Chovala jsem se k tobě zle. Pojď, dáme si snídani a všechno probereme.“
Zuzana chvíli váhá a pak pomalu odemkne dveře. Matka jí hned obejme a po tváři se jí spustí maličká slzička.
Matka: „Tak pojď – máme toasty – tvoje oblíbené se skořicí.“
Zuzana: „To si dám moc ráda. Mami…, jsem tak ráda, že…“
Matka: „Já vím Zuzanko, nebyla jsem spravedlivá a omlouvám se ti. Od teď se budu snažit, abych k tobě byla hodnější. A teď už pojď.“
Záběr na Zuzanu, která sedí ve školní lavici společně se svou kamarádkou Evou.
Eva: „Tak vidíš, že už je to lepší. Já jsem hned věděla, že tvoje máma nemůže být tak strašná jak povídáš.“
Zuzka: „Měla si pravdu! Jenom doufám, že jí to vydrží a není to jednom nějaká chvilková záležitost.“
Ozve se zvonek a do třídy vchází asi 50letá učitelka, která na sobě má plášť, ve kterém je těžko rozeznatelná od uklízečky.
Učitelka: „Tak dneska si řekneme něco o chemických reakcích. Otevřete si sešity…“
Než stihla cokoliv doříct ozval se hlas třídy.
Třída: „Oddělte minulou hodinu čarou a napište si datum.“
Učitelka chvíli mlčí a pak pokračuje.
Učitelka: „Ještě než budeme pokračovat v nové látce někdo nám tu zopakuje minulou hodinu.“
Vezme si do ruky svůj zápisník. Ale ještě než stihne vyslovit jakékoliv jméno ozve se chlapec sedící v poslední lavici.
Kluk: „Nezdá se vám, že se trochu opakujete. Tohle všechno jsme už slyšeli stokrát – nemáte na repertoáru taky něco jinýho?“
Učitelka: „Co si to dovoluješ Nováku! Mlč a pojď hned sem k tabuli!“
Kluk sedí beze hnutí a jenom se směje.
Učitelka: „Snad jsem ti něco řekla, ne? Hned k tabuli!“
Kluk: „Vy jste mě snad volala?“
Učitelka: ,,Samozřejmě, že jsem tě volala Nováku! Hned k tabuli!“
Kluk: „Ale je tu malý problém – já se totiž nejmenuju Novák, ale Petr Homolka!“
Celá třída propukne v obrovský smích a učitelka jen vztekle běží ke klukovi.
Učitelka: „Tak ty si ze mě budeš dělat legraci? Hned vstaň a pojď se mnou za ředitelem.“
Křičí a snaží se kluka vytáhnout z lavice. Ten má však větší sílu a ani se nepohne.
Petr: „Já si z vám legraci dělat nemusím- vy to totiž zvládáte sama!“
Učitelka ho pustí a odejde ze třídy. Třída zůstane překvapeně sedět a všichni se podívají na Petra, který jen klidně sedí.
Petr: „Tak co vy na to – vsadím se, že si teď dává panáka.“
Třída se znovu zasměje a pak už všichni začnou probírat právě probíhající událost.
Záběr na učitelku v jejím kabinetu jak si vytahuje z kabelky malou placatici vodky, rychle se napije a sedne si.
Záběr na Zuzku jak jde s Evou domů.
Eva: „No a představ si, že mě ten kluk chtěl pozvat na rande, jenomže já ho uzemnila a řekla mu ať se nejdřív podívá do zrcadla…“
Zuzana: „Tak to musel čumět.“
V tom se za nimi ozve hlas.
Petr: „Počkejte! Zuzko, počkej na mě!“
Dívky se otočí a uvidí kluka, který předtím bavil celou třídu jak za nimi běží.
Zuzana: „Co se stalo?“
Petr: „Nic. Já jenom… Jestli bys třeba nešla někam ven…“
Eva: „No, já radši půjdu – stejně ještě něco mám… Tak ahoj.“
Řekne a odejde. Zůstane jenom Zuzana s Petrem.
Zuzana: „Já nevím – měla bych jít domů…“
Petr: „Tak já půjdu s tebou, chceš?“
Zuzana: „Jasně, jdeme!“
Záběr na jejich postavy, které se pomalu vzdalují.
Vložené slovo:
„A teď by většina příběhů končila a vy byste si museli domyslet jak to s našimi hrdiny skončilo, ale my vám ukážeme to, co nikdo jiný a to jak to vlastně bude dál.“
PO ROCE:
Záběr do Zuzanina okna, ve kterém stojí Zuzana a sleduje hvězdy. Vypadá to, že je sama, ale v tom jí dá ruku na rameno Petr a usměje se.
Petr: „Copak, lásko? Děje se něco?“
Zuzana: „Ne, vůbec nic. Jenom mě tak napadlo, že jsem moc ráda, že tě mám a že nejsem sama.“
Petr: „Máš nějakou melancholickou náladu. Radši pojď ke mně!“
Obejme Zuzanu kolem pasu a oba se políbí.
Potom se kamera začne pomalu vzdalovat od jejich okna a postupně je vidět více a více rozsvícených oken a do toho běží závěrečné slovo…
Závěrečné slovo:
„Jak se vám náš příběh líbil? A byli jste spokojení s jeho koncem? Možná si říkáte, že to byla jen vymyšlená příhoda se šťastným koncem, ale že ve skutečném životě by to bylo všechno úplně jinak - Zuzana by neměla takové štěstí a nepotkala lásku ba právě naopak smůla by jí pronásledovala stejně jako vás. Jenomže proč nevěřit ve šťastný konec – Vždyť nikdo z nás neví jak to vše nakonec na konec dopadne, tak proč nevěřit, že všechno skončí dobře!
|