Na planině stojí dívka. Vlasy jí divoce povlávají ve větru. Vztáhne ruce k obloze v prosebném gestu. Začnou padat první kapky. Čarodějka tančí „tanec dešti“.

   Jmenuje se Ingrid. Ještě nikdy nevstoupila mezi lidi. Teď to udělá. Musí. Nezná je a oni neznají ji. Ale brzy poznají.

   Sestoupí dolů a utíká ke koni. Krásný vraník netrpělivě podupává, krásná hříva se leskne na slunci. Ingrid se vyšvihne do sedla a pobídne koně do cvalu.

   Takové uvítání nečekala ani v nejhorších snech. Myslela, že lidé jsou dobří, a teď tu stojí s rukama za zády jen v lehké tunice před zvědavým davem. Takovou zákeřnost ještě nepoznala. Musí se jim vzepřít, musí! Ale je na to dost silná?

   Z davu vystoupí krásný muž. Před ním stojí se sklopenýma očima a vyčítavým výrazem poražená čarodějka. Chvěje se zimou a strachem. Není bojovnice, nepoznala zbraně, neviděla bitvu. Ale co je to být zajatkyní, ví až moc dobře. Aniž by ji k tomu někdo vyzval, padne před ním na kolena a podívá se mu do očí. Ještě nikdy tak půvabnou dívku neviděl. Může mít, kterou si zamane. Je vládcem téhle říše, má neomezenou moc, ač je tak mladý. Ale on chce tuhle. Jen tuhle.

   Ingrid mu čte myšlenky. Doufá, že uskuteční to, co se mu honí hlavou. Je mladá, šestnáct let není pro čarodějku žádný věk. Ale co by oba chtěli, zákon zakazuje. Prozatím. Ingrid se stává otrokyní.

   Každou noc pláče do polštářů, bezmocně zatíná pěsti a doufá ve své sny. Z něžné víly se stává zlomená žena.

   „Pojď, žádá si tě!“ řekne jednoho dne strážný. Ingrid si urovná oděv a prohrábne vlasy. Touží po něm, ale neví, zda z lásky, nebo z touhy po svobodě. Neví nic, jen to, že musí být silná. A to právě neumí.

   Nevede ji do sálu, ale do jeho komnaty. Ingrid se zachvěje. Už zase ta známá zima. Nezná ani jeho jméno. Vejde do komnaty a ukloní se. „Jak se jmenuješ?“ překvapí ji otázka. „Ingrid.“ vypraví ze sebe po chvíli. „Já jsem Roderick.“ usmál se. „Neobvyklé jméno…pro člověka.“ poznamená. „Vyznáš se ve jménech a přesto tvrdíš, že o lidech nic nevíš. Mimochodem, Ingrid také není obvyklé jméno pro čarodějku.“ řekne podezřívavě. „Dám krk za to, že se tak nejmenuješ. Tak s pravdou ven!“ Sklopí oči a zašeptá: „Jmenuji se Ingrid!“ Má pocit, že už jí nevěří. „Proč jsi sem přišla?“ ptá se už mírněji Roderick. „Vyslali mě sem.“ „Kdo?“

   Zavrtí hlavou, to nesmí říci. Pokýval hlavou. „Chceš se stát mou ženou?“ Ingrid sebou trhne, ale neodpovídá. „Tak chceš?“ doráží na ni. Ne, už se jí nelíbí, zprotivil se jí těmi svými otázkami. „Ne.“ hlesne.

   Vzápětí si chrání hlavu před údery, vzlyká, alespoň o něm si myslela, že je jiný, ale je stejný, ještě horší, honí se jí hlavou. Rány jí vyrazily dech, má pocit, že se propadá až skončí v temnotě.

   Probudí se uprostřed noci vedle svého koně a zhluboka si oddechne. Byl to jen sen. Ve skutečnosti je stále Ingrid – mocná čarodějka a k lidem už nepůjde. Půjde jinam, ale k nim ne. Pobídne koně a vyrazí na opačnou stranu.

   Přijede mezi elfy. Zalekne se. Samí bojovníci. A netváří se moc přátelsky. V jejich čele jde elfka. Zkoumavě se na Ingrid zadívá.

   Ingrid horečně vzpomíná na bojové lekce ve škole. Umí bojovat jen s dýkou a ta na jejich luky nestačí. Ale nemíní se vzdát. Ještě ne.

   Zůstává v sedle, kůň jí propůjčuje jistou důstojnost. Mezi ní a tou elfkou je takový rozdíl. Ona má na sobě lehounké bílé šaty, jako utkané z mlhy a měsíčních paprsků, Ingrid černou halenu a dlouhou sukni, na krku veliký stříbrný medailon. Elfka má tmavě mahagonové vlasy, Ingrid černé, elfka má oči zelené, Ingrid černé. Je mezi nimi takový rozdíl. Elfka je krásná a křehká, přesně po takových muži šílí. Ingrid je spíš obhroublá, silná.

   Nemá na vybranou, musí čarovat. Zašeptá zaklínadlo. Nic se neděje. Elfka se na ni dívá s pohrdavým úsměvem na rtech. Tuší, jaké zaklínadlo Ingrid  pronesla a je připravena.

   „Co chceš?“ pronese konečně Ingrid. „Tebe.“ prohlásí elfka. „Proč?“ zeptá se čarodějka. Místo odpovědi pošle elfka jednoho z vojáků, který uchopí Ingridina koně za uzdu. „Zpátky, smělče!“ vykřikne Ingrid. Elf poděšeně ucouvne. Ingridina tvář se zkřiví úsměškem. Konečně proti sobě obě dívky vyjedou. „Musím zničit jednoho otravu, jmenuje se…“ nestačí dopovědět. Vzadu se ozve křik. Elfové vedou zmítající se postavu. Ingrid seskočí z koně. Veliký medailon se jí divoce houpá na krku. Prodere se davem a obejme ho. Elfka se s úžasem dívá. Věděla, že ho Ingrid zná, ale tohle nečekala. Ingrid nešetří něžnostmi, hladí ho po černých vlasech i po jemně tvarovaném obličeji, zasypává tisíci polibky. Elfové skloní zbraně. „Mio!“ zavolá Ingrid. Kůň poslušně přikluše ke své paní. Nechá ho nasednout jako prvního, sedne si za něj. Elfové znovu napnou luky. „Skloň hlavu!“ zakřičí a rychle pobídne koně. Mia běží sama. Elfové jsou za nimi. U jezera je přivázána loďka. Ingrid ji odváže a naskočí. „Pojď!“ vybídne ho. Pokusí se loďku rozehnat. Elfové však dojedou ke břehu a zaseknou kotvu k okraji loďky. Ingrid vytáhne malou stříbrnou dýku a přesekne lano kotvy. „Dej pozor, aby ses o tu kotvu neporanil! Je kouzelná!“ řekne Ingrid, ale pak si to rozmyslí a hodí ji opatrně do jezera. Jakmile dopadne na hladinu, voda zčervená a začne vřít. Po chvíli se hladina uklidní.

   Avšak elfové se nemíní jen tak lehce vzdát. Elfka popadne luk jednoho ze svých bojovníků a vystřelí na Ingrid. Ta se sehne, ale šíp jí uvázne v rameni. Mladík, jmenuje se Rony, se k ní starostlivě vrhne, ale Ingrid ho odstrčí. „Vesluj! Budu v pořádku!“ vybídne ho, přestože má tvář zkřivenou bolestí. Cítí, jak ji opouští energie  Zatne zuby a vytrhne si šíp z ramene. Jakmile bolest, způsobená jedem v šípu, trochu poleví, zhroutí se Ingrid na dno člunu a zůstane vyčerpaně ležet. Po tváři jí stékají slzy bolesti, je pobledlá, oči má zavřené. Náhle otevře oči a prudce vykřikne. Sama netuší proč, jen ví, že se právě stalo něco hrozného… Elfové zabili Miu. Snad ze vzteku, snad z pomsty, snad ze strachu…Ingrid nepátrá po příčině, neptá se proč. Ví jen, že už nikdy nebude mít takového koně jako Mia. A i kdyby, nebude to Mia. Ta s ní vyrostla, provázela ji a chránila, zasloužila si umřít pokojně ve stáji, až bude stará. Ne takhle, ne teď a ne tady. Ingrid vzlyká a křečovitě se svíjí na dně loďky.

   Když po chvíli vstane, je křídově bledá a její pleť ostře kontrastuje s černými vlasy. Otře si uslzenou tvář a začne se hrabat v tlumoku. Najde pár vlastnoručně vyrobených líčidel a začne si malovat oční linky směsí popele a oleje. Bojové líčení. Padlý anděl v černém brzy povstane nad světem.

   Ingrid stojí na břehu a vzpřahá ruce k nebi. Náhle se k ní snese paprsek měsíčního světla a konečky Ingridiných vlasů získají zářivě stříbrnou barvu.

   Nejprve si to musí vyřídit s tou elfkou, jistě, musí jí ukázat svou moc. A pak ukáže svou moc ostatním, kteří ji opustili, vyštvali, udělali z ní padlého anděla, kterému zlámali křídla, než ho odvrhli.

   Vrací se k loďce, ale k jejímu překvapení tam na ni čeká už známá dívka s mahagonovými vlasy, kolem ní armáda elfů. Vedle ní stojí se spoutanýma rukama a sklopenýma očima Rony. Vzpomene si na svůj sen a pochopí. Ale úlohy se obrátily. Elfka se posměšně usměje, naskočí na koně a lehce zamává na pozdrav. A pak odjedou. Pryč. Daleko od ní. Čím dál je od ní Rony, tím slabší se Ingrid cítí.

   „Jsem Antarea!“ řekne elfka. Rony se stále dívá do země. „Co mi na to řekneš?“ naléhá Antarea jemně. „Proč pořád mlčíš?“ „Připadá mi nepatřičné mluvit, když se mě neptáte!“ odpoví Rony. Antarea se trochu zarazí, ale pak se vzpamatuje. „Stačí, když se ke mně připojíš a můžeme vládnout celému světu společně. Mé schopnosti a ty tvé… Zapomeň na Ingrid! Co ta ti kdy dala?“ šeptala mu do ucha. „Dala mi lásku!“ odpoví Rony. Antarea se zasměje. „Láska je oproti vášni velmi nepatrný cit. A já ti dám vášeň!“ Na důkaz svých slov Ronyho vášnivě políbí. Na důkaz toho, že ačkoliv dobro bojuje se zlem od stvoření světa, dobro nemůže nikdy vyhrát. Tak jako nemůže Ingrid vyhrát nad Antareou.