S
v
i
ň
se...
Kryj své podlé slabosti,
ulož je v rakvi nectností,
směj se do sudu z obručí,
křič bez křiku do smrčí,
hlaď plyšového medvídka,
i ostře zelená pravítka,
seď pod kapucí v modrém rohu
a nevěř matce a ani Bohu,
v mínus první hodinu,
polkni z asfaltu tóninu,
stranou světla přísně stůj,
sousta střež a chraň chléb svůj,
černo-prachem jsi ulice,
mikrobem z plísní krajíce,
zvratky se opíjí na bále,
ty stokou kulháš v kanále,
zubatá holka se usmívá,
ochrnutých v kufru přibývá,
z tvých vlasů loupe se omítka,
kup si dvě průsvitná razítka
a oraž si zmačkanou tvář,
ať svítí ta chlípná zář,
ať první pohled hned prozradí,
že čas s tebou je mrhání,
že nahořklá žluč ti maso ničí,
že kyslé je pampelišky mlíčí,
kyselina nos ti leptá,
„Jak ti je?“, se nikdo neptá.
V mraveništi prdel smáčíš,
zmoklý stín za sebou vláčíš,
utápíš se v blouzněních,
smysl hledáš v souzněních,
rozfoukaný štípot duše,
stesků skřípot zní tak hluše,
se špendlíkem do podnehtí a s ohněm na bradavky pojď,
v kleče ruce lomím, klečím, pláču, sténám, lvům mě hoď.