|
|
|
| |
Babiččina kopřivová moudrost
Moje zlatá a předobrá babička mi vždy vtloukala do hlavy i do srdce zásady slušného člověka.
Někdy, k udržení mé pozornosti, musela použít na má 5-letá rozběhnutá lýtka i svazeček ostře žahavých kopřiv, ale jak se po krátkém čase ukázalo, její snažení nebylo marné.
„ Slušným mravům se, moje dívčinko, sama nenaučíš. Jen sa podívaj na tu žížalku, ta taky neví, že sa má pozdraviť. Možná, že dyby to vědíla, tak by si s ní támhleten brabčák na větvi raději pěkně poklábosil, než aby ji slupl k obědu.”
Páni, co se já pak nadomlouvala každé žížalce nebo housence, kterou jsem při svých toulačkách potkala ! Jednou večer jsem dokonce odmítla jít spát, protože se moje stonožka ještě nenaučila zdravit. Co kdyby ji zítra sezobl kos ! Dodnes vzpomínám, jak se mé dětské dušičky dotkl smích dospělých a já si v tu chvíli dala za úkol chránit ta má drobátka i před dospělými.
„Dnes jedí kuřátka a kravičky a zítra si třeba vzpomenou na tebe, ty můj chlupáčku stonohý.....”, tiše jsem šeptala stonožce vystrašeně stočené v mé dlani. Pak jsem hluboce dumala, kam mou housenku před těmi hladovci ukrýt do doby, než se naučí alespoň pár slůvek typu : „ Dobrý den, jsem housenka a prosím, nejezte mne.” ( Jelikož psát jsem ještě neuměla, nezbylo mi než jí tuto větu opakovat pořád dokola.)
Kampak tě tedy, stonožko, schovám, kam, kam ,kam ?
A jako vždy mne zachránila babiččina kopřivová moudrost : „ Moje milá dívčinko, pamatuj si, že pod svícnem bývá největší tma ! ” To je ono, zajásala jsem v duchu.
Kde tě nikdo nenajde ? Kde je největší tma ?
Přišla jsem na to !
Chlupatou kuličku jsem ukryla a spokojeně se pak nechala unášet světem snů, kde se všichni ptáčci, broučci a žížalky pěkně pozdraví, když se potkají. A hlavně tam nikdo nikoho nesní k obědu, či k večeři !
Ráno jsem se pokradmu vyplížila z postýlky. Jen neprobudit sourozence, už bych se jich celý den nezbavila. Měla jsem přece před sebou splnění veledůležitého úkolu !
Vběhla jsem tedy do kuchyňky a balancujíc na špičkách jsem opatrně sundala pokličku z konvice na kávu. Jaké však bylo mé zděšení, když jsem zjistila, že v konvičce se místo mé stonožky jen kolébá černočerná hladina čerstvě uvařené maminčiny kávy ! V tu chvíli jsem se dala do pláče. Prý tma od svícnem ! To určitě, babičko !
S očima plnýma slz jsem vyběhla ven oplakat svou ztrátu. Ani jsem si v tom hlubokém žalu nevšimla chudinky maminky, která před chatou zapřená o nejbližší strom dávila ze sebe nechtěnou snídani.
Ukrytá v blízkém lesíku, jsem se těžce dostávala z první lekce, kterou mi život udělil. „Dívčinko moje zlatá, nikdy neplač nad rozlitým mlíkem. Pamatuj ! I kdybys tisíckrát z koňa slítla, musíš zas do sedla, i když máš zadnicu samó modřinu !” A já do toho kopřivového sedla opět vylezla ! Jen jsem se rozhodla, že místo housenek budu učit mluvit všechny ptáčky, co kolem poletují.
Bylo mi pět a ptáčci, naštěstí pro mou maminku, ale zcela bez pochopení mých dobrých úmyslů, létali hodně vysoko.
Škoda...
|
|
|