…tvým stínem
…znovu se ztrácím v čase,
kdy cítím se být pouhým stínem
za tvou odcházející postavou,
jež ani neohlédne se
a
nebojí se, zdali jsem,
možná jen s obavou,
zda nešlapu jí na paty…
...jsem stále s tebou nocí dnem
a
ty nečekáš mě tady ani tam,
nevíš, kdo jsem,
po čem toužím, čím umírám…
…má duše
stínu tvého tichá je,
jen bolí, mlčí a je
dychtivá...
...když chladná tma tě
pevně objímá,
když v nekonečném tichu
ten v muži stařec s dítětem
s úzkostí sám před sebou
utíká...
…tak tehdy tmou ti
světlo navrací,
jak svíčka
rozhoří v tvých dlaních,
pak rozjasní se temná noc,
snad takovou má moc…
…tvůj stín kráčím s tebou, nevím kam,
opuštěný tebou, nekonečně sám...
...už nezbývá moc času,
kdy žena nahá do půl pasu
svou duši stínu tvého zvedne z prachu,
své tělo pohladí a pohlédne ti do očí...
…pak obrátíš se k stínu svému v strachu,
ten není už a ona se jen otočí,
tvář vzhůru k nebesům svou zvrátí...
...ty jejím stínem stáváš se dřív, než se ti
ztratí...