Cena poznání
Chtěl jsem všecko vědět, znát
život, lidi i přírodu poznávat.
Vědět proč, jak , nabýt vědomosti,
rozumět všemu, najít souvislosti.
Myšlenky až k slunci vyslat
jak vystřelené prakem,
bůh mne za to odvážlivce
strastal dvojím zrakem.
Jarní svěžest se jím mění,
v podzimní listu ševelení
a v plný léta žhavý žár,
už ojíněný zimy zatíná se spár.
Těch pár let života, trápení, extáze,
ve chvíli zrození určeno ke skáze.
Když od zrodu k smrti předurčený,
pak žádná snaha nemá žádné ceny.
Když květem se těším,
vidím už suchý plod.
A západ slunce cítím,
hledím li na východ.
Krásná žena se jím ve stařenu změní,
vrásky atrofie tuším, kde tepá pokušení.
Pláč novorozeněte se mi prolíná s pláčem u hrobů,
kde život usíná a v slasti strmé milostných křečí se bolest ran a stáří krčí.
Naděje sloubí se se zmarem,
uspěch s prohrou, záplava s požárem.
Zrcadlo šklebu nastavené rozesmáté tváři,
propasti temnot, jasné slunce záři.
Vavříny, sláva, rány a boláky,
děti a slunce, granáty, bodáky.
Jeden tu na trůnu své slávy tyje
druhý se kroutí, kašle a blije.
Goya tam maluje, mladice, stařeny,
těla jsou odkryta, závoje strženy.
Všechno je spojeno svým vlastním opakem.
S životem, věčností, hnusem i zázrakem.
Hmota se přelévá do nových tvarů,
rej nadějí, zrodu, zániku i zmaru.
Žití je koloběh, forem až do sytosti,
To je to poznání, to jsou ty souvislosti.
Tyto verše byly sepsány v roce 1975 mým otcem Abrahamem a dodnes ležely v šuplíku se spoustou dalších, což se my zdá škoda, proto jeden uveřejňuji. Prosím o ohodnocení... s radostí předám autorovi.
|