Snad, možná…
…když vidím tě tak utrápenou,
balvanem stesku zavalenou,
sevřenou krunýřem deprese,
čekáním, až mobil ozve se…
…vítání, už jsi tu!,
zkalená dávkou jedu,
zklamáním, že zítra zas pryč jedu
a tebe čeká dál byt s chutí anémie
veselý jak pitevna
na konci pandémie…
…jak hledáš řešení
a vskrytu duše také vinu,
v domácím vězení
obětí bez zločinu,
již depka den co den
se snaží v kolo vplést,
Tantalos zbledl by,
dostat tak krutý trest…
…krutý a nelidský,
co na tom je tak zlého
milovat naplno, na vždycky
ženatého?!…
…hledět, jak migrénou ti třeští hlava,
protože beznaděj v ní vrtat nepřestává…
… cítit z tvých objetí,
když jednou týdně
se pár chvilek zdržím
ve tvé cele,
co nechceš nahlas říct:
“já už to nevydržím,
zůstaň nebo zmiz do prdele…”
…možná v té zatáčce,
v níž z auta zbyly střepy,
mě tryskem odvážel doprovod velkolepý
s fanfárou sirény
a v loži s rudou vatou
jak kočár splašený
o prsa před Zubatou…
…možná v té zápletce,
když to tak kolem zvážím,
hladce i obrace,
snad Boha neurážím,
ten přece jediný zná hloubku utrpení,
snad jsem měl životu
v tom mžiku přetížení
zamávat tvrďákem
jak kdysi Charlie Chaplin…
…a dupnout místo brzdy
na plyn! |