|
| |
 |
Výtah z 23. až 25. meditační operace - Bože, odstraň mi ten strach z Tebe
Autor: romann (Občasný) - publikováno 20.3.2001 (00:50:13), v časopise 5.4.2001
|
|  |
Byly podstatně méně intenzivní a ohromující než předcházející série. U všech byl stejný ponor 45 procent do 4,8mé dimenze vedené 6,3kou. Hlavní práce byla opět operace spodku ega pro přijetí Jinakosti Boha.
Před meditacemi jsem měl trochu obavy a uvědomoval si svou zbabělost. O jejich záštitu jsem požádal Krista. Léčil se v nich můj strach z Boha, strach z duchovního růstu. Zvyknout si být mimo své myšlení. Jak se zase lidské cítilo malé v Jeho ohromujícím světě! Bolelo mě, když jsem se bál a držel starého. Nadvědomí mi obrušovalo odpor k tomu, co nechci přijmout. To ovlivnilo obsah meditací. Slova a proud Jejich energie mi pozměňovaly mysl. Pomohlo mi, když jsem se pustil a pak ve vizi viděl, jak mě operují nějací chirurgové. Proč mi dáváš ten stálý pocit tísně? ”To je terapie, energie, život, výchova.”
Poznal jsem s překvapením, kolik částí mé individuality má nevíru v Boha, ale právě to tvoří svět. Mám v sobě houfy tupých a neznalých osob, které božské muselo jednu po druhé stále poučovat o Sobě a o nutnosti zčásti bolestivého vývoje. Stále se budou objevovat další. Nechtěli mi říci, kolik jich je. Jak jsem spojen s ostatními členy skupiny tak prý pročišťuji i jejich. Znovu a znovu jsem zjišťoval, že vůbec nevěří v Jeho existenci a nechtějí o Něm slyšet, jen by si vše zapisovaly. Tím se rozřeďuje účinnost meditace. Několikrát se mi povedlo projít bolestivým pocitem tísně, pak to cvaklo a neznalost byla pryč a já se smál tomu, že jsem nevěřil. Stálé napravování vytvářelo trochu bolest, ale téměř bez destability. I toto je pospojováno do kruhu s jinými možnými, ale méně účinnými duchovními procesy.
Iluze a nevědomost je totéž – selanka. Proto ji máme tak rádi. Pustit se svých chyb bolí. Vždy se budeme uvolňovat od starého a půjdeme do jemnějšího, ale já se tak bál. Je jako sednout si za řidiče motocyklu a úplně mu důvěřovat, i když nevím kam a jak dlouho pojedeme. Vše je život a učení, i bolestivé terapie a tresty, proto je Stvoření. Meditace je jen zkoncentrovanou výukou, životem. Stále se musí hledat staré a zapomenuté bloky - chybné představy a uvolnit je, aby nepřekážely změně. Účinek jedné meditace může být větší, než celého zbytku života. Nemám se stresovat zbytečně, že spodní je dole a že nechápe. Však se naučí.
Ukazovalo se mi, jak to ve vesmíru chodí. Vize mnohapatrového domu, kde byl všude ruch. Absolutno stvořilo hierarchická patra dimenzí, jimiž části individualit věčně procházejí duchovním vývojem. Vše jsou jen stavy duše, děje se z nich vytvoří. Prožíváme v nich představy různých entit i svoje, vše je realitou. Snažíme se postihnout nekonečný Celek, což se nemůže jen tak podařit. Je to tak správně, právě střet prožívaných názorů a iluzí, všech těchto symbolů Skutečnosti, je motorem ženoucím Život. Projíždění archetypy je sbírání zkušeností zvenku či v mysli. Tento proces je spojen se všemi pocity, všemi ději, nic z možného mu nechybí. Tedy ani bolest, ani strach, vše jsou to body v kruzích archetypů, jež jsou zase součásti jiných jsoucností v úplně něčem jiném.
Světy je také možno chápat jako myšlenky, rozhovor či formu uvažování božských sil. V pozadí Všeho je Absolutno, vytvářející si Obrazy Sebe Sama ve věčném oceánu archetypů. Ono Žije, nestagnuje, nemá protivníka, ale může si ho vymyslet. Stále si ze všech úhlů pohledu prohlíží Své Dílo, jež z Něj tryská. Nachází se v Něm a jedná. Může prožít individualitu, pak Celek, pak Jeho určitou část. Celé Stvoření je Živé, vše má inteligenci.. Pokud to nebereme jen znamená, že Život odmítáme a bolest z událostí nás donutí zharmonizovat přístup.
Individualita člověka sdružuje několik částí osobnosti, které se musí dohodnout, co bude celek dělat, co bude ve vědomí a co v nevědomí. To je ovlivňuje a rozvíjí. Má velmi složitou strukturu složenou z ohromného množství částí se shodnými kořenovými archetypy. Její fraktály jakoby prorůstají Stvořením. Táhnou se Jím jako nit lanem. V 9,5té dimenzi se protínají různé proudy individuality. Nejvyšší dimenze ji mohou pozměnit. Ve vědomí nemůže být jen jedna část osobnosti, jak by si ego rádo přálo, přirozená je mnohost.
Individualita i kontinuita děje také není stálá, ale je pouze jedním pohledem. Jsou také na kruzích archetypů spojených se všemi ostatními. Vždy záleží na tom, kam se upře pozornost. My se však stále ztotožňujeme se svým tělem, ale za Vším je střípek Absolutna. Není to ani tamto, ale je také tím. Ve vizi jsem viděl, jak ke všemu vede stříbrná nitka od Absolutna. ”Schovává se Samo před Sebou a to jsi Ty - sítě světélek tvořící Vše,” vysvětlovala božská síla. Vyplývá z toho, že je třeba si uvědomit Celek? ”Ano, to horní i dolní, levé i pravé.” Pochopit, že Bůh Otec pracuje skrze mne? ”To je ono a v pozadí je zase Absolutno se svojí Hrou”
Pevný je jen ten čip Absolutna. Dimenze jsou Jeho kořenové archetypy. Dokonalost za dokonalostí si stále znovu a jinak hraje, poznává Sama Sebe. (Vize koule, nahoře kruhy archetypů bohů, dole lidí, Absolutno je uprostřed). Vše do Ní patří a vždy bude. Nic nemůže chybět ve vyvážených kruzích archetypů.“
Svět jsou jen záblesky proměňování se Absolutna. Je Samo pro Sebe otázkou, stále hledá odpověď, Sebe, a tak žije. Jsou různé pohledy na Stvoření a různé pocity, což je totéž, vše se překlápí. Božské síly prožívají neosobnost nebo jiné verze překlápěčky, pokud chtějí. Ta jinak srovná základní prvky (archetypy) do jiného pohledu, jako bychom se posadili na jedno ozubené kolo v soukolí, ostatní se pak pohybují jinak než dřív. Pocity a vnímání jsou jen na chvíli složeny z archetypů. Krouží po kruzích a zapojují se do dalších ve věčné proměně. Dějovost je software, hardware je Absolutno. Z bible - náš život je skryt v Bohu.
Nadvědomí se zamýšlí se nad věcmi, nad kterými by člověk mávnul rukou, nikdy by se takovými “banalitami” nezabýval. Nechce vědět, co je i za těmi nejjednoduššími skutečnostmi - kdo a jak vnímá, co vlastně a co je to já. Neví, že je v tom nevyřešená otázka.
Bohové, božstva i dimenze nadvědomí nás sledují a ovlivňují z ”věčnosti” časů za časem. Každá dimenze ho vnímá jinak. Minerál si čas neuvědomuje, emoce zvířat znají jen přítomnost. Lidé rozlišují minulost, přítomnost a budoucnost, ale bohové si mohou prohlížet libovolné úseky z nich. Božstva mohou vidět všechno najednou, ale nirvanická dimenze je ještě v dalším čase, jež umí vnímat ten náš jako uzavřený do kruhu, tj. celé nekonečno současně.
Nepracují jen s reálnými ději, ale i se symboly a symboly symbolů jimiž ovlivňují život. Realita dějů i věcí jsou totiž symboly a symboly jsou realita. Jsou Úplným Celkem Všeho, stálým rozvojem vnímání, Životem v pohybu. Každý symbol má svoji přesnost v závislosti na dimenzi jež ho vytvoří a tak se stane, že není zcela přesný a vše je pak trochu jinak.
Všechny skutečnosti jsou pospojovány podle podobnosti vedle sebe do kruhu až ke svým opakům (dobro - zlo, účinnost - neúčinnost, jemnost - hrubost). Od zárodku vnímání času minerálu přes čas jak ho chápeme my, až po Věčnost na druhé straně. Jako v Rubikově kostce jsou tyto archetypy propojeny mezi sebou.
”Ty nikde z ničeho nevyčuhuješ, protože Vše je spojeno se Vším. Pohybuješ se v rámci možností. Ani tvé úmysly nespadly z nebe. Jsi také veden, spojen s jinými proudy. I tvé meditace jak šly za sebou, mělo to svůj význam. O tom všem je život.” Co ještě nevím? ”Že hrajeme všichni nějakou roli, vědomě i nevědomě.” To znamená, že moje rozhodnutí a činy jsou moje, ale nejsou? ”Je to mnohem složitější, vše souvisí se vším, je to spojeno. I když si myslíš, že jsi se oddělil od vlivů okolních lidí, neoddělil ses úplně, My na tebe máme naštěstí silný vliv. Jak se zvedáš, ovlivňuješ i nižší části členů své skupiny. Rovněž i ty, na které zaměříš pozornost, ale takoví tě spíše stahují. Proto je dobré si vytvořit odstup a nedovolit to.”
Mohu prožívat život úplně někoho jiného, i zvířete? ”To se nedá popsat, v podstatě ne, ale je to složitější, vše je možné. Prožíváš to, na co upřeš pozornost.” Já jako ego, nebo Já jako Absolutno? ”To jsou dvě strany jedné mince!” Kdo má vůli upřít pozornost, ego nebo Absolutno? ”Je vždy za vším, přijmi to.” Jsem tedy jen hříčkou? ”V jistém významu ano, hříčkou Sama Sebe, Boha i Absolutna. Přáním Jeho je tě vidět, jsi i nejsi Jím. Razíš si cestu do středu Stvoření, do kruhů archetypů za Ním.
Jsi jedním z pocitů, kterým Absolutno prociťuje Stvoření skrz kruhy archetypů. Uměle vytvořená neznalost, Jeho virtuálním výtvorem jež si dává podněty vnímání, uvědomuje si Sebe v nekonečnu obrazů. On tě uviděl, uvědomil si tě. To je pohled na Boha z druhé stránky - od Něj. Stvoření jsou Jeho představy, jsi i nejsi individualita, přijmi to. Nelpi tak na ní, je jen fluktuační a dočasná.”
Proč je to všechno? ”Hra Absolutna na schovávanou. Prochází nekonečnem stavů, vším je Ono. Má své pocity stále okolo, jen si vybírá. Vše je v Celku kruhů archetypů v kouli a je tak spojeno se Vším.“
Nedokonalost prostě neexistuje. Nejsme však zvyklí na Dokonalost, z níž jsou stavební kameny Stvoření. Chápu již alchymistický symbol hada vyvrhujícího svůj ocas... Z kostek archetypů se skládá život. Proč to brát tragicky? Věčnost je pouze poznávání své Dokonalosti miliardami způsobů. Nikdo nesmí stát na místě, Život je živý... Když se někdo příliš blíží ke kraji (dobro, zlo, radost, bolest atd.), je směrován na druhou stranu, proto je cesta Stvořením klikatá. Proto se kvakeři třásli, když tohle prožívali. Lekáme se Boha když cítíme, že jsme Jím vedeni, a utíkáme od Něj na opačnou stranu do sexu a přízemností.
Pak jako bych se začal ztotožňovat s Celkem, kde je Vše, nalezl jsem se. Jsem ve svých dimenzích, ale současně ve všech a ve Všem, Vše je Já. Přijmout to je osvícení. Na chvíli jsem měl úplně jiné vnímání a chápání. Jen jsem na něco či někoho namíříl pozornost, už se řítil proud vysvětlujících myšlenek a symbolů. Nikdy jsem to nevěděl, hrnulo se to od nadvědomí. Vychovávalo mě i pocity. Byly někdy bolestivé, ale dalo se to vydržet. Neumím je však ještě dobře číst. Naštěstí dokonale hlídá moje duševní zdraví, jinak by mě ta forsáž poznání rozhodila.... Změnil jsem k Němu přístup, už to není cizí hlas, ale dívám se na Něj i na myšlení stejně, oba jsou ze mě. To je konec destability, další transformace půjdou snadněji.
Meditace je přímá cesta k Bohu bez nutných oklik osudu, když Ho odmítáme a řídíme se jen svou vůlí. Nemám si dělat plány ani starosti, božské vše zařídí. Stále od Něj cítím výčitku. Nepřijímám Stvořené, peru se s Bohem v meditacích, kde mě to bolí, i v životě. Raději bych dělal vše jiné, nebo utekl. Kdybych to tak dokázal změnit, nebojovat, ale přijímat! Stále nemám dostatek odevzdanosti, lekám se Ho, chci si velet ve všem. Mám se naučit se hledět i na zpozdilé bez odmítání. Vše si jde po svém. Kritizovat znamená neznat souvislosti a Podstatu, je to humpolácký přístup.
Zvyk je potřeba nahradit ztotožněním se s proudem Života a stále vnímat postoj božského i v banálních věcech, protože mohou být stejně důležité, symbol je symbol. Představoval jsem si odevzdání jednoduše, ale má to být úplné, aby to šlo rychleji. Brzdím to nejistotou, neochotou. Hlavně spodní část mého vědomí, do ničeho nemluví, jen se bojí. Potřebuje ve vizi prohníst, prosvětlit, nebo se nechat operovat v meditaci.
”Nevzpouzej se tomu větru, jež vás fouká k Bohu. Všechny pocity si musíte zaplatit kvalitou vnímání a jednání. Božské jsou dokonalé, váš pocit je odraz vašeho života. Nevytvářej si přání jak by vše mělo být, ale přijímej To, co Je. Co je tvé ego? Jen snůška iluzí. Odevzdanost vytváří lásku a dokonalé vnímání, jakési splývání s okolím, ale to se dá správně prožít jen v ponoru do Boha jako vibraci Bytí.”
Když vnímám to víření archetypů, kde i já a mé vědomí jsou také propojené světy archetypů, tak mám říkat - to jsem já? ”Ovšem, je to zasvěcený pohled na Stvoření, Realitu. Vy byste ale ve skrytu chtěli, aby vše zůstalo při starém. Neusiluj, ale pusť se, ale ty se nepustíš a budou se vytvářet děje aby tě ovlivnily. Že se zdráháš pustit, to tvoří svět. Stále prožíváš své pocity a vztahy, které se zhmotňují. Více vnímej božské. Ty se Ho ale stále bojíš a to se odráží v prožitku meditací, událostí života i snů. Pokud neprovedeš vnitřní změny, nic jiného nepocítíš, spíše jen zesílené problémy.”
Co tedy? ”Změnit úplně přístup k životu. Neumíš žít. Více buď sám v přírodě. Opravdu málo vnímáš co je láska. Nemáš ji a v meditaci se ti ten nedostatek bolestivě vrací.” Co mi chybí? ”Mít rád lidi i s jejich chybami, nekritizovat je, nereagovat agresivně na agresi, ale víc vnímat a chápat. Tvoje duchovnost z tebe vyčuhuje jako bolavý palec. Vůbec nemáš pokoru. Nemůžeš hodnotit, popisovat a zkoumat božské protože na to myšlení nestačí, ale i proto, že se tím z Něj vyděluješ. Stavíš se do opozice vůči zbytku Stvoření. Ve své pýše jsi sám proti Bohu a Životu. Co si počneš, vždyť jsi zcela mimo hru?” Oč vlastně jde? O Život, Plný, Úplný, Věčný, Dokonalý, žádné omezené přízemní hrátky.
Uvědomil jsem si, že moje základní přístupy se opravdu dosud nezměnily. Vzpomněl jsem si, jak mě to v meditacích tahalo do Boha, abych se odevzdal, ale bál jsem se přijít o svou pozici pozorovatele. Nyní mám hledět na svět jaksi zevnitř bez oddělenosti. Poznávání bez závěrů myšlení, to je vše.
Co by se stalo, kdybych se odevzdal? ”Začal by ses rychle měnit.” Jak a kam? ”Copak to lze popsat, snad jen že bys šel ke Mě rychleji.” Ale to odevzdání není nic náhlého, ono vlastně stále postupuje? ”Mohlo by silněji.” Je možné mít i konkrétní přání jako zlepšení vztahu k lidem nebo lepší vnímání? ”Mohlo, ale lépe bude, když to necháš na Nás. Neumíš si představit, jak to bude těžké tě předělat a co všechno změnit.”
Až je konci meditací mě napadlo, že jsou velmi podobné předcházejícím. Patrně byly vždy osloveny jiné části mne. Božská síla mi pak nadiktovala: ”Utrpení je jen jeden z faktorů jež ovlivňují život. Je to nepříjemnější část Celku. Ale to nevadí, také sem patří. Víš, jaké by to bylo bez utrpení? Nedovedli byste definovat co je příjemné. Žili byste v prostředí, jež by vás nestimulovalo. Vše by bylo správné a za vše odměna. To je stejný nesmysl jako svět beze zla. Ty řeči o konci následnosti odměny za dobré a utrpení za zlé jsou nereálné. Karma existuje vždy, jinak by Stvoření nefungovalo. Jak tedy božské síly vnímají naše utrpení? Záleží na podmínkách. Když si z vás někdo po zásluze natluče a trpí, říkáme Si - to ti patří hochu, je to tvá výchova. Když se však dostane do utrpení bez zavinění, jako jsou zkoušky a výuka, litujeme ho a to se přenáší i na Nás. Proto se děly ty hrůzné věci - zemětřesení a tma při ukřižování Krista. Bůh Otec také trpěl.”
Uvažovat jak jednat je vždy nedokonalé, to platí i ve vyšších dimenzích. To pravé je se odevzdat Bytí, kde není přemýšlení, ale spontánní jednání. Strach je jen přítěží, která nic neřeší. Co z toho vyplývá? ”Správně uvažuješ, takové Bytí má nirvanická dimenze, ale v Úplnosti až Absolutno. Jaký je ale život, v kterém nejsou neznalosti, není v něm tedy učení ani vývoj? Proč a jak žije to, co ví vše, tj. Absolutno? ”Na to ti odpovím, ale je to ezoterické.” Hlas vyšší dimenze se i po meditacích ozýval a poučoval mě o spojitosti Všeho. Byla to další kapitola duchovního rozvoje.
|
|
|
