|
|
|
Studie vnímání Autor: Paula (Občasný) - publikováno 21.3.2001 (00:30:10), v časopise 23.3.2001
|
| |
Studie Vnímání
Bouřka nepřestává a já se snažím uhasit i tu poslední svíčku, abych si konečně mohla zas uvědomit sama sebe, sledovat tiše své myšlenky, utopit se v teskném hledání svého tajemného nitra.
Vítr mě tlačí do zad a nutí jít dopředu. Vlasy mám rozcuchané jak divá žena. Sněhové vločky se mi usazují v očích a na víčkách, jak motýli co v zimě ještě nestačili umrznout. Zima znehybňuje svaly, barví kůži namodro. Déšt´ smývá poslední zbytky přetvářky. A to slunce se mi směje nad hlavou. Přesto nic nevidím, jen tmu. Přesto nic neslyším, jen ticho. Vítr mě bičuje a já zakouším bolest. Trpce svírám rty. Cítím celou tu prokletou hořkost v sobě, i na jazyku, jak po jedovatém polibku. A rty mi pukají náhle - tak náhle jako se mění aprílové počasí. Krev se smotá v kuličky rtuti, které se rozutečou do vnitřního vesmírného nekonečna. Jen se tak do něj beze strachu ponořit..! Pustit se tak té pupeční šňůry, ty poslední nitky jistoty o spojení s vnějším světem...beze strachu... Tak jdi! Vánice za mnou zuří. Z řas mi visí křišt´álové krápníky, do zornic padají střepy zrcadlových vzpomínek. Vše se tříští a rozpadá na světlo. Ale i ty barvy duhy mizí ve tmě. Jasmínová vůně ráje mi obtáčí šíji, svírá, dusí a škrtí - ne, to byla zas jen ta oprátka mateřství, co mi přišla do cesty. Sbírám nervy, ty propletence uzlíků, do ledových amfor. S holubem, co má zastřižená křídla, tam posílám v obálce i své složené srdce, s rudou pečetí otisku svých rtů. Právě byly zužitkovány naposled. A nebe na mě sype bělavé lístky milovaných kopretin. Nedotknou se však mého těla, jsou odjinud. Až překročím ty hranice, nechám se jimi přikrýt celá a to budou mé svatební šaty. A až ulehnu do lože, i ty sněhobílé vločky kopretin dokončí se mnou svou pout´.
|
|
|