Jela jsem za tebou. Lehce podnapilá
s maňáskem na ruce
jsem hrála divadlo, Bratislava,
ten kousek, který jsem zahlídla
zírala, zívala a byla překrásná
ten mundúr důstojníka, no tak co
bude ze mě panička, ale až jindy
dnes jsem ještě hravá. Byla doba lilií
vraty kostelů vydechovaly
bolestnou vůní. Jestli jsi vůbec tenkrát
stihl promluvit? Možná až pozdě v noci
ve vinárně, někde pod schody
jsem ospale začala oči přivírat.
Na hlavním náměstí těhotná žena
která tak elegantně, ruku zapřenou v pase
zvracela nad odpadkovým košem.
Až po létech, kdy jsem v kleče na záchodě urputně vrhla
beze vší elegance, usoplená a ubrečená, jsem si vzpomněla.
Někdo si prostě nese ledajaký cejch s půvabem nonšalance.
A někdo zase ne. Tenkrát jsem nic z toho netušila.
Byla jsem krásná. A bláznivá. Milovaná. Jo, tenkrát.
Když vítr v ulicích ve víru točí smetí
papíry, prach a písek
instinktivně zavřeš oči.
Ale říct nohám, aby vykročily... ne
někdy zkameníš, jsi ze solného kvádru
to ty slzy nevybrečené, co uvízly ti v těle.
Stojíš jak hňup. Zavřené oči.
Prý zlaté písky. No tak co
aspoň ti z očí vyplaví
ty soli přebytečné
|