„V životě snít není na škodu!! Dokud ten sen nebudeš žít!! Pak se začneš ztrácet do snu a sám sobě budeš mezi prsty protékat. Víra tě neuchrání od života, sny tě nenaučí žít, můžou ti jen pomoct pochopit svět. Víš co od sebe chceš? Víš co chci? Jen kus tvé duše vyrvané z těla, chci tvůj první sen!!!“
Nevím jak se to stalo, ale toho rána, jakoby se mi celý svět scvrknul do jediného bodu. Byl jsem fascinován tím klidem, co v tom bodě panoval. Bloumal jsem městem, lidé kolem mě proudili poháněni nějakou silou nebo vůlí a jak stébla trávy klaněli se vlastním snům. Snad ohýbal vás také vítr, nevím, ale všichni jste fascinováni vlastními sny. Sny které někdo dokázal uskutečnit, možná že to byl pochod, na jehož konci zůstaly mrtvoly, ale to je již jedno, čas vymazal bolest z srdcí, ta se však jak červ zavrtala ještě hlouběji. V tom klidu kolem mne jsem to nevnímal, dnes můžu říct bohužel, věřil jsem že někdo může vkráčet do ráje po mrtvolách. Snad tehdy to ještě byl sen, ale teď mi to již nikdo nepoví.
Z tolika otázek skládá se život, čím více jich zodpovíte, tím více jich naleznete. Jeden život a tolik tajemství a jen těch údajných 21 gramů může znát odpovědi. Možná, že ale ani duše neví, proč neváží o jeden gram víc, vždyť pak by to číslo bylo řekněme více esoterické. Jednadvacet gramů na jednadvacet dnů, pak snad něco také pochopím. Bude to můj konec, nebo se večer probudím z tohoto snu?
Sedím s cigárem utopen ve tmě a jen jiskra na jejím konečku mi napovídá, že vše v brzké chvíli skončí. Jen ta jiskra ozařuje tmu, poslední naděje jednoho dne, jednoho krátkého snu.
Zatímco takto sedím na schodech opuštěného domu s báglem pod hlavou a přemýšlím o časech minulých, ztratil jsem nit života , přetrhl jsem provaz jenž mě s realitou pojil. A jako dokonale vyřazený mlčím si svoji téměř dobrovolnou samotu, protože nač vésti rozhovory k umlčení ticha a zaplašení myšlenek? Nač skládat slova do vět, které svým obsahem také mlčí? Lidé se pomalu kamsi lopotí, a nás si již téměř ani nevšimnou a jen jako hladovému psu hodí nám občas nějaký ten drobák. Jsme pro ně odpad, kterého se bojí, jsme jejich temný sen, ze kterého se proberou celý zpocení.
Avšak je svobodou každý den vstát a snít stejný den jako včera? Život je divadlo, které hrajeme pro potěchu komusi, někdo jej nazývá bohem. Hra bez přestávky, dokonalost improvizace, jsme herci, kteří zapomněli text na jevišti. Jednou odehrajeme a zapomeneme, že jsme tu kdy byli.
Město svými výkřiky konečně zmlklo a spolklo vše, čím jsme jej zaplavili. Všechny ty lidi, co k ránu opět vyplivne do ulic, teď lačně spolykalo do útrob kurníků. Tam čekají pomalu na příliš neosobní smrt, v samotě a vypovězení společností. Jeden z nich, byl to můj otec, mi kdysi řekl: „Aby člověk zmoudřel nemusí vésti nekonečné rozhovory s lesy, nemusí v nich žít, věřte, že moudří žijí i uprostřed měst. Jen je mnohem těžší, je tam nalézt, neboť mezi všemi mlčí svými slovy.“ A snad toto je ten důvod, proč jsem dnes ulehl u dveří, jenž v pantech vržou svojí vlastní pravdu. Neboť právě za nimi před pár dny skonal v samotě, nestačil jsem se vrátit zpět domů, bál jsem se, že budu také spolknut. A teď jen čekám, až otevřou se dveře a já vkročím tam, pak bude konec, budu také pohlcen. Bojím se, ale co je to za strach? Z čehože vlastně pramení?
Chci zpátky!! Chci se vrátit do lesů, nechci se v okovech plahočit všedností městského života. Ach bože, proč nedal jsi mi křídla? Ale možná ani s nimi bych nenalezl sílu vzlétnout do oblak. Možná ani s nimi bych nenabyl svobody, pro kterou celý život bojuji, které jsem obětoval celý svůj život. To ona mi v mládí spoutala duši řetězy, které jsem doposud nezpřetrhal, ale tyto myšlenky raději utápím v alkoholu či jiným způsobem.
Celá ulice se mi směje a svým skřehotavým smíchem mi trhá uši i duši, ale to asi každému, kdo se vrátí po letech strávených v lese v tichých rozhovorech se stromy. Když jsem se dostal na hranici města, doufám, že byl to jen sen, neboť se mi zdálo, jako bych uvnitř zmlkl a uzavřel se. A tak tu sedím, snad již konečně rozhodnutý, že naleznu někoho moudrého, kdo zodpoví všechny mé otázky. Celý život se plahočím tímto světem s vlastní pravdou na jazyku, jakoby to byla jen obyčejná cetka. Pak večer, když se stmívá a já v zapadlé putyce na konci světa zalévám duše bol, ji křičím do prázdných sklenic, opět spoután tou drogou.
Když mě konečně pošťák nalezl s dopisem od otce, zrovna jsem byl pod stolem, vzpomněl jsem si asi jako každé ráno na ten den, kdy jsem jej opustil zpitého doma, vlastně si ho jinak ani nepamatuji. Tenkrát jsem se rozhodl, že nikdy nesmočím své rty v lahvi, leč jak krátce mi mé přesvědčení vydrželo.
V těch dopisech, co mi otec posílal, líčil svůj osud a já dnes pochopil, že mě čeká podobný úděl. Skončit kdesi sám obklopen prázdnotou knih, lahví a slibů.
Ne! Já nemůžu se sem vrátit, snad jindy naleznu potřebnou sílu.
Musím zpřetrhat řetězy drog!
Chci se vrátit do samoty lesů!!
Chci vidět otce ještě jednou!!
Nee…!!
Ty nejsi tak krutý….!
Přeci jsme se setkali krátce na to a město si jen dlouze říhlo.
Vydal jsem se najít moudré ve městě, sílu pro návrat v putyce a teď již vím proč jsem sám. Spoután, ležím s tisíci démony v krvi na záchytce.
Zatím ještě dýchám a žiji sen, který si mne stvořil!!
|