V dřevěných lavicích temného kostela,
tak jako před blyštivými oltáři starých katedrál,
jsem bez hnutí tiše sedával,
a nebo mlčky v rozjímání stál,

prostoupil mě Bůh,
seslal mi svého Anděla,

a tak píšu si epilog,
možná spíš nekrolog,
jen kdyby tři králové,
na nejtemnější cestě lesem,
neušetřili můj život,
a ruka s žiletkou,
nebyla tolik prokřehlá,
a příliš moc se chvěla,

prostoupil mě Bůh,
seslal mi svého Anděla,

seslal ho, aby mi řekl ne,
dosti důrazně,
a dosti pateticky a monumentálně,
mi vyprávěl o krásách života,
a jeho svatozář se zachvěla,
když vyprávěl o hrůze,
kterou nazval peklem,

žij, řekl mi,
a mysli na mého i tvého pána,
on nás všechny miluje,
a provede nás příkořím i strastí,
a uvítá nás u nebeské brány,
modleme se, buďme šťastní,
vyzpovídejme se z našich hříchů,
zapomeňme na závist, zlobu, pýchu,
před ním padejme na kolena,

prostoupil mě Bůh,
seslal mi svého Anděla,

šli jsme nočním městem,
on chytil mě za ruku a řekl pojď,
chtěl jsem vidět poklady a krásy světa,
a místo toho spatřil špinavý, zapadlý bar,
on řekl mi posaď se,
a ve své božské kráse,
vedle mě stál,
a pak svatozář zmizela,

prostoupil mě Bůh,
seslal mi svého Anděla,


a on pil, hlasitě se smál a halekal,
s širokým úsměvem řekl mi že Bůh neexistuje,
že není cesta do ráje,
že pomatením mysli učenců jsou svatá dogmata,
že Ježíš zemřel na syfilis,
v chlévě, tak jak se narodil,
zavrhli ho jako Mesiáše,
a posměch měli z ukřižovaného těla,

prostoupil mě Bůh,
seslal mi svého Anděla,

ale já mu nevěřil ani slovo,
o jeho nepravosti nepochyboval jsem ani chvíli,
on na stole tančil a byl opilý,
ošklivý, páchnoucí a oplzlý,
jako jeho slova prohnilý,
tak tímhle že by Boží ruka,
k pokaní přinutit mě chtěla?

prostoupil mě Bůh,
seslal mi svého Anděla,

a on se mnou šel nočním Harlemem,
pokřikoval na děvky,
a smál se vlastní nemotornosti,
vedl jsem opilého Anděla,
a absurdita světa na mě dolehla,
v celé své tíze se po mě válela,

prostoupil mě Bůh,
seslal mi svého Anděla,

a on by mi zas uletěl,
ale propil křídla,
a prý dělává to často,
co bych si pak mohl myslet o jeho i mém pánu,
když takovou mu dělá reklamu,
vyslanec boží,
ovečka božího stáda,
na nebi téměř svatý,
na zemi kocovinou strádá,
snad radši peklu,
by moje duše propadnout chtěla,

prostoupil mě Bůh,
seslal mi svého Anděla,

já tam s ním stál,
a očekával hromy, blesky, potopu světa,
ale nedělo se nic,
ticho neproťala jediná věta,
jen dávivé zvuky,
zvracejícího Anděla,
narušovaly to „zbožné“ ticho,
kde přirozeněji by zněly,
nadávky, či výstřely ze smrtícího děla,

prostoupil mě Bůh,
seslal mi svého Anděla,

a já ho tam nechal spát,
a domů šel jsem sám,
na oltář boha Krišny položil krucifix,
a Korán založil si,
vytrženou stránkou z Bible,
políbil obrázek Dalajlámy,
popíchl svou voodoo panenku,
a miloval jí vztekle a zuřivě,
až sláma odletovala z jejího vycpaného těla,

opustil mě Bůh,
k víře teď nutí svého Anděla…