Když tak každý den unikám realitě, ano realitě, té opravdové, né té mé vylhané,
Jakékoliv, třeba podzimní jako barevný koberec dneska je světlo tak mdlé, že
Mě oslepuje, snažím se vymyslet způsob, jak ten můj životní úděl dokonat.
Jsem hluboko uvnitř prase. Hajzl který nevyvstává na povrch jenom proto, že mu
tělo rostlo podle jakési masky. Jizvy se mi zacelily ve věku tří let, vpadlé krvavé oči
zpoměnkovatěly už když mi bratr kousal pupeční šňůru, žádná chlupatá záda a
řiť, samec se pozná podle vystouplých lícních kostí, podle chladu, co jde z něho, ze
zabijáka. Kostra mi taky zlehkla, I když byla původně ukovaná z meče. Pach válek,
hnusu a bolesti a špína za nehty, prasklé opasky a opulentní břicha. Koule až na
zem a rozdrásaný jazyk, mohutné sny a cíle, pramalý strach a lítost. Kdysi, když
mi kolem mých vlály vlasy, mí prosili o male pramínky, aby si je mohli vetknout k
pasu jako talismany. Pálil jsem je pohledem, stavěl jsem hranice, znásilňoval
hárající feny, vykořisťoval polorozpadlé mrtvoly, když jsem měl špatný den, zabíjel
jsem na potkání. Byl jsem kurva muž, kurva velkej, kurva těžkej, kurva prdelatej,
ale kurva muž. A uvnitř jsem byl zvíře, prase, kanec. Lámal jsem zubama kameny,
vytrhával jsem stromy z kořenů, houkal na měsíc, že to slyšeli míle daleko.
Kdo šel kolem, posral se ze mě strachy. Byl jsem rotvajler velkej jako medvědí
Prdel, hnusnej tesák, rozparovač, mstitel, úchyl, zloděj, drancéř, pitvač, smrtonoš
Kurva zasranej zpitej archďábel bez rozumu a přirozenýho nepřítele. Byl jsem
Jak padlej anděl, kterej nepatří na svět, byl jsem bůh, kterýmu cákal pot, krev, sperma,
A všecko ostatní kolem, plival jsem na celej svět, zamačkával malé do země,
Mučil slabé, týral všechny na které jsem přišel, byl jsem kurva king a zlej král a
Dobytek všech dobytků a jsem to I teď, jen zavřenej v jiným těle, postiženým ocelovou
Výchovou, s potlačenejma podmíněnejma reflexama, napěchovanej do malýho prostoru –
Tlačím sám sebe do mist, kde se mícha vlévá do mozku, a tlačím a tlačím a bolím se
A čekám až bude příležitost tak se rozsápu a vylítnu ven a bude to jako nějakej
Zkurvenej zázrak, všechno exploduje a na dalších několik tisíc let to budu já O kom
Se bude zpívat na ryncích a koho budou vydírat pařátama do ztuhlé zvlhlé skály.
A až bude po všem - vítr sebere těch pár kousků co zbude poválených v trávě,
Aby je nesežrali psi, aby si je neodnesli mravenci a podobná malá hovádka, vezmou
Mě a zasklí mě na věčnosti do malých napuštěných hadříků, opatrně jako božskou
Relikvii, která bude novou ambrózií, potravou pro vyvolené, protože to moje posraný
Ztrouchnivělý tělo bylo jediný, který dokázalo udržet ten nápor tak dlouho, udrželo to
Nevysvětlitelně neovladatelné zvíře uvnitř, na stovkách řetězů mlátilo mou bohatou
Duši a nedalo jí najíst krve, potu, dřiny, války, moru, slávy, orgií a božských potěšení
Z uskutečněného násilí. Já jsem jen ta síla, všechno ostatní jsou pouta, berly, šrouby
A nýtky, které do mě v mládí zaráželi, abych držel pohromadě, jako v malé železné
Kostce, které každý den utáhli stěny o kousek dovnitř, až jsem byl sám kostka, malá hnijící
Kostka, ale tepající pořád s nezměrnou trpělivostí a pravidelností.
A navenek jsem rostl jak oni chtěli, právě protože to tak chtěli, protože kdybych vyrostl
Ve zvíře, vozili by mě jako atrakci, nebo by mě zavřeli do sklepa, nebo utopili jako
Nějaký kotě. Pamatuju si je, pamatuju, až vybuchnu, bude to nádhernější než nebeské
spatření, než prvotní hřích, než vášeň zabořená v lůně. Jako oheň v očích zapadajícího
Slunce, jak zpívá sladký les, když po rozjitření procházím se vůní kopretin – kmeny
Prodechnuté přestaralým TÍM, vítr jen jako hybatel času, aby vetknul nádhernému obrazu
Ještě čtvrtý rozměr, jak do filmu, jako když stojíš uprostřed a sníš rozpuštěné vlasy. Sálající
Touha, tam kde mohu odhodit úplně všechno, protože všechno je dovoleno a přirozenost
Je krása. Nahá skutečnost. Jako milování v korunách stromů, zbláznění skřítci štěbetají po polích a loví malé
Myšky, a ty myšky tak sametové vyvrhují do malých dírek, ve kterých ony tlí a pak
Dávají nový život, jsou v obilí, kukuřici, v cukru z řepy – sládnou nám v ústech a jsou tak
Krásné, protože přirozené dorostly, nebály se nekrčit, a nikdo nemučil jejich tělíčka
Představami sebe. Já si kurva pamatuju co jsem. Kurva si to pamatuju. Až mě zavolá
Peklo, podetnu ostatním kolena a půjdu první do řady, protože jsem kurva největší z nich
… a nejsvatější. Jen v zápolení, válce, hladu, špíně a bolesti jsem křižoval věčnost, až
Mě zaživa tisíckrát upálí, splynu s peklem v jedno, a svět nad námi zahoří nebeskou krásou.
|