Most
Vojenský pilot major Fred Danison seděl za volantem svého sportovního Subaru a řítil se po dálnici směrem k Seattlu, jako už tolikrát. Jel do služby na tamní leteckou základnu. Byl zde velitelem letky a svou práci měl až náruživě rád. Často vzpomínal na hodiny strávené ve vzduchu i na nedávno úspěšně absolvovaný kosmonautický výcvik.
Dnes však se s ním dělo něco prapodivného. Nemohl se v tu chvíli vůbec na nic soustředit. Řídil svůj vůz tak, jako by on sám byl také stroj, ovládaný záhadnou vyšší mocí, které nemohl odolat a bylo tudíž zbytečné, aby se o to snažil. To už se blížil k Tacomskému mostu, vzpínajícímu se dvě stě čtyřicet metrů nad údolím, a Fredovy myšlenky se čím dál tím víc upínaly k oné děsivé hloubce. Dvě stě čtyřicet metrů sice není žádná výška pro zkušeného letce, sedícího za kniplem spolehlivého stroje, ale je to příliš mnoho, pokud by člověk měl do takové hloubky skočit. Dnes se Fred cítil prázdnotou pod mostem přímo přitahován. Aniž by těmto myšlenkám dokázal nějak zabránit, zmírnil rychlost svého vozu, uprostřed mostu zastavil, vystoupil a přelezl zábradlí...
Dno údolí, jímž protékala dravá horská řeka, se přibližovalo, ale Fred neudělal nic. Ani nemohl nic dělat, jen pozoroval a vnímal své pocity. Samozřejmě především pocit hrůzy. Fredovo tělo ztratilo tíhu a svištění vzduchu kolem něj sílilo, jak se rychlost pádu zvyšovala. Pak se stalo něco divného: dno údolí se kupodivu přibližovalo čím dál tím pomaleji a ztrácelo se v mlze. Svištění vzduchu z ničeho nic zmizelo. Fred visel v prostoru. Jeho pád z mostu se z neznámých důvodů zastavil, ale svíravý pocit beztížného stavu, na který si nikdy doopravdy nezvykl, byl čím dál neodbytnější...
Major Fred Danison se náhle probudil. Beztížný stav byl skutečností, realitou, se kterou se, ač nerad, musel smířit. Fred doopravdy visel v prostoru. Kolem byla tma, rušená jenom orientačním nočním osvětlením kabiny. Konečně si uvědomil, kde skutečně je: na palubě kosmické lodi Space Shuttle jako řádný člen posádky. Ve spánku se mu však uvolnily nedbale připoutané bezpečnostní pásy - lodní řád však ukládal kosmonautům, že se před spánkem v beztížném stavu musejí řádně připoutat. Fred to večer zcela zjevně podcenil a zítra se bude muset zpovídat před velitelem z porušení bezpečnostních předpisů. Nyní však visel v prostoru kajuty a potřeboval se dostat ke kterékoliv stěně - stěny byly samozřejmě vybaveny úchytkami připomínajícími někdejší držadla v autobusech a umožňující pohyb v beztížném stavu "ručním pohonem“. Jak by se mohl dostat co nejrychleji ke stěně - ke kterékoliv ? I ve vesmíru platí třetí Newtonův zákon - princip akce a reakce ! Jinak by ani nemohly existovat rakety a lidé by se stále plazili jen po Zemi...
Fred Danison se už dávno ve své kabině orientoval. Byly tři hodiny deset minut ráno lodního času a okna kabiny byla elektronicky zatemněna, což navozovalo dojem noci...
Fred si nakonec svlékl botu a mrštil ji vší silou směrem, kde nebyly žádné přístroje a kde letící bota nemohla napáchat žádnou škodu. To byla akce. Podle třetího Newtonova zákona samozřejmě nastala i reakce: Fredovo vznášející se tělo se dalo do pomalého pohybu opačným směrem a během půl minuty se dotklo vypolštářované stěny. Fred nahmátl nejbližší úchytku, doručkoval k jednomu z vypínačů a rozsvítil světla v kabině. Nyní měl konečně čas důkladně si otřít pot z celého těla.
|