Když jsem začal před dvaceti lety číst duchovní knihy, došel jsem z nich k závěru, že existuje jistý pevný a konečný stav nazvaný osvícení, kterého je možno dosáhnout už v tomto životě. Je rájem na zemi, naplněním všech přání. Je dokonalým Poznáním, Harmonií a klidem mysli. Knihy popisovaly těch pár osvícených, kteří se tím mohli pyšnit, ale proč jich nebylo víc jsem tehdy netušil, ani o tom nepřemýšlel.

Dnes, po deseti letech protkaných vlastními mystickými zážitky i zkušenostmi přátel už to vidím Jinak. Na jednu stranu je Dokonalost, jež jsem mnohokrát prožil, mnohonásobně větší než jsem pokládal za možné. Bůh je zkrátka daleko větší, než si lze představit. Na druhou stranu už vím, že mnohé mé představy byly naivní. Kdepak dosáhnout Boha v jednom životě, to je vyloučeno právě tak, jako si myslet, že je ze psa stane člověk. Prožít Ho v meditaci a být v Něm trvale, to je nebetyčný rozdíl a nedá se s tím nic dělat. Je to dlouhodobý proces, který obsahuje i hodně bolesti. O ní jsem nic nevěděl, ačkoliv křesťanští mystikové ji popisovali už před staletími.

Na rozdíl od osvěty knihami jako Opravník všeobecně přijatých omylů vyvolává zveřejnění těchto zkušeností silné negativní emoce. Lidé to berou jako útok na své idoly. Náboženský fundamentalismus není jen věcí Arabů. Ani křesťanství, ani hinduismus nepopisují osvícení jako jednoduchou a krátkodobou Cestu. Proto vznikla ezoterika.

Proč to tak je? Inu, jsme rozvojová civilizace. Je vůbec malý zázrak, když někdo poněkud ustoupí ze svého materialismu. Není možné rozdávat učebnice mystiky, ale duchovně populární literaturu.