|
Abych se nikoho nedotkla, „vyplodila“ jsem své vlastní vzory. Proto nejsou příliš dokonalé a nedemonstrují úplně přesně, co popisuji. Ale já se polepším. Příště....
I.
já o šednutí
o tom
že ze mne ještěrka
malý drak
pitoreskní a směšný
já o vůli
udržet se na kameni
ať nikdo neodkryje
ten život pod ním
a zatím řeka
kterou se brodím
každý den za úsvitu
pokaždé znovu
se zrodí
No, tahle by mohla uspokojit milovníka těch básní, kterým cvičně říkám „básně děravé.“ Mezera v děravé básni většinou znamená, že autor vymazal nějaké významné slovo, které by text posunulo a osvětlilo. Většinou sloveso. Tahle věc nevznikala přesně tímhle způsobem. Autorka pouze zlovolně posouvala slova, bez vymazávání. Přesto báseň nenese žádné výrazné poselství. Je jen tak blahovolně nabubřelá a hloupá. Zvláště bych vypíchla obzvlášť lákavý atribut pro kýčaře - řeku. Mohla by se tam mrsknout ryba, nebo kdyby se tak na nás aspoň vypoulilo rybí oko, prosím..... Když nebude rybí, no co mám s vámi dělat, přihoďte vraní, taky dobrý.
II.
Když se muž vrací v neděli k ránu
že a že...
zalykám se hněvem
nebe se města dotýká
mokrými prsty deště
město má vlastní nářek
táhlý jak nářek koček
obdobně vřískám
sečítám
nedělní kremrole
a veletucty řízků
nedělní bulvár
každé tvé zívnutí
každé tvé zasnění
když překročila tě
nějaká splavná
top
slečna
sbalím ti rendlíky
a mlýnek na mák, kocour
je na půl, z koberce třásně
dečku na konferák
sbalím si Danta
sbalím si Balzaca
sbalím si Šiktance
sbalím si stříbrňák
od císaře pána
a sbalím tvého
nejveselejšího
kumpána
to abys zíral
jak roztáčím to já.
Co k tomu dodat? Žáček v sukních. Pobaví přitroublé. Nabídne náznak metafor, vlísá se kočkami, pro milovníky koček. Hodil by se i pes pro ty, co by nesnesli, aby se ubližovalo pejskům, ale s klidem angličana sledují dokumenty o vraždění dětí v Beslamu. Uspokojí týrané manželky, i ty, co ještě manžela nemají, z čiré radosti, že zatím unikají. Upokojí hladovce seznamem pochoutek. Porozumí všichni, nikdo si nemusí příliš namáhat rozoumek, hihihaha. Checht. Pro opravdové znalce, všimli jste si malinké slovní hříčky? Bože, já jsem dokonalá. A vtipnáááááá.
III.
Okolo Třeboně
Nedělám okolky
okolík okolkuje
když trouba
tvarožník
se odkrojí zkraje
i lata vztyčí se.
Pro milovníky hříček. Bože, dovtipa v tom najde význam dle své nátury. Ta, která hledá falický symbol ve všem, skočí na okolík, protože okolík sakra, ano nebo ne? Ale ano. Huráááá. Pro panice a nadržené mládence zase zazní slibně lata. A ať si dělá ta blbá lata co chce, třeba se i vztyčuje. Možná, že své by si našel i nás výše zmiňovaný jedlík. Třeba vegetarián?
IV.
do ztracena se ztrácím
ještě si na řeku zapískám
na něžné kamenité toky
tím ranním oparem
ještě si vzpomenu
ještě si láskou
zabolím
než tichá ztracená
mlžná kontura
se navždy
vytratím
Pozor, nesahat, neklopit, netřást. A nekopat do toho. Typicky blbá ženská poezie. Bože, tak něžná. Píchneš do toho, jen lehce, a z trhliny to zasmrdí. Citlivoučká, s nádechem smutku, ručku si drží na bolavém srdíčku, všímáte si, vnímaví čtenáři, no ano, máme tam řeku. Ale prdlajs řeka, on je to Botič, ona je to strouha. Ona je to stoka, co teče ze šachty, co v ní leží mumifikované mrtvolky ptáků, ryb a jiných krásně stříbřitých záležitostí, mumifikované olejem a lecjakým jiným sajrajtem. Jen je těžké to poznat na první pohled. Tváří se to elegantně, žádná kurva, to je přímo bordelmamá. Má to jednu urputnou myšlenku, a ta je blbá. Je to „báseň blondýna“, a taková musí šetřit. Když už má zásob myšlenek jen na pět vteřin, ještě aby plýtvala.
V.
Ouhorová
Neobcuj více s ouhorem
přináší ujímání
ta žluklá pozdní úroda
marně svou plíseň tají
jen popel špínu zakryje
zešednou jizvy kříži
koníček hrabe v maštali
na stromě mrznou jívy
neobcuj s polem bez sklizně
ten nářek v dalších dimenzích
útěkům nohy sklíží
Máme zde báseň dutou. Vyznačuje se líbivostí a dutostí. Vyznačuje se elegantními slůvky a prazvláštními obrazy. Působí zvláštní jímavostí. Opět, píchni do toho, a co se vyvalí? náš známý zápach. Cože chce autorka vlastně říct? Já vím, proč jsem tuto báseň psala, ale nedokázala jsem se bohužel chovat až tak zpovykaně, jako mnozí autoři, takže jsem nevytvořila hady metafor, kde první had požírá ocas druhému, ten čtvrtému, pátý druhému, a támhle se nám sune nějaký chcípáček hádeček, co by se rád zakousnul, ale netuší, kterého hada popadnout za ocas. Ale přece jenom jsem pyšná zvláště na čtyřverší:
jen popel špínu zakryje /zešednou jizvy kříži
koníček hrabe v maštali / na stromě mrznou jívy
protože vpašovat kříž a koníčka a jívy do básničky o ouhoru, na tom jsem si dala záležet. Tady jsem aspoň naznačila, jak neomaleně se občas autoři chovají ke svým čtenářům. Taky jsem použila slůvko pro obzvlášť zpovykané milovníky poezie, totiž dimenze. Mohla jsem ještě použít časoprostor, křivku, přímku, případně jiný matematický či fyzikální termín. Dodá náznak takřka vědecké serióznosti.
VI.
Ráno jsi lhala
K čemu je ohni jeho záře?
k čemu je ohni jeho popel?
jako když tobě někdo smázne
tu něžnou pihu ze tvé tváře
jako když nebe zmizí náhle
na švestce zcela nečekaně
vyrostly květy
čas se mate
teď mráz tu švestku láme
je pozdě lžím svým odpustit
lež v kruhu běhá, cos zrána řekla
do noci zpuchří, a střevíc
v kterém točila ses
si zlomí podpatek.
Báseň mravokárná sličná. Tyhle básně v sobě skrývají poučení, ve kterém se řeší jedno z deseti přikázání, ale i jiné závažnosti, které je nejlíp zobecnit, aby se staly všeobecně přijímanými pravdami. Čím více se námět přibližuje k tomu názoru, o němž se čtenáři domnívají, že by se jím měli řídit, tím spíše je báseň přijímaná. Obávám se, že tahle báseň je poněkud rozplizlejší, než aby demonstrovala, jak báseň mravokárná sličná vypadá. Muselo by se tam objevit důrazněji vedené, proč se lhát nemá. Třeba, že si autor zlomí nohu. Když se autorce vlastně zlomí jenom podpatek, není to taková tragédie, aby se čtenáři řádně lekli a mohli správně reagovat.
Nedotkla jsem se spousty dalších literárních úžasností. Básně surrealistické a beatnické, to bývá taky někdy soustíčko pro gurmány. (VII.) (VIII), Básně psané formou nóny, rýmem obkročným, či jinou pikantní zastaralostí. Přihodila bych básně, které se s vázanou formou potýkají, a přitom jsou požírány arytmií, disonancí a hloupými gramatickými rýmy. (IX) Básně hloupě vulgární. Básně prostě jen tak z radosti blbé. Básně deníčkové. Zápisy o tom, že cmundu máš v troubě a klíč pod rohožkou. Zápisky o tom, kolik piv jsem včera vypil, a koho jsem sbalil tam v rohu u popelnic. (X.)
Existuje plno pododrúd. Osmička a devítka je nádherná na pitvání. Tam se vejde takových úžasných záležitostí. Devítka je povětšinou nudná, protože jsem poznala asi pět, šest současných autorů, kteří dokázali psát vázanou formou tak, že se mi srdce změnilo ve scvrklou slívu.
A nad tím vším existuje pořád poezie, ze které vám zatrne, jen je tak těžké ji hledat. Dalo by se říct, že je to ta, co ji nenacpete do žádné škatulky.
|
