Smutná místnost bez židlí se otevírá zahradě

vstoupím s větou jako s písní

pod lampou se krčí stůl v bezmocné náladě

suky v podlaze rozevřou své jícny

nepatrná hlína ohrožena podlahou sní

o věčnosti dřeva které se v ní ztratí

trámy praskají výřečností

bez oken jako bez židlí

bez omítky jako bez místnosti

píseň jako nevděčnost

písmena přitáhnu za vlasy

než líná tma skryje skutečnost

věta jako nástroj, podivné trapasy

stín klíče na dveřích hledá

hledá jistotu kování kliky

místnost starosti nedá

něžně ji uzavírám s díky

bez starostí, bos jako míč

hýčkám paměť, s jasným cílem

zapomenout někde klíč

bezstarostným stylem.