Nastalo ticho.  Šel volný krokem, který  přesně zapadal do místa a času, které ho obklopovaly. Jeho  dech se měnil každým vydechnutím v chladný  noční  vzduch.  Měsícem  ozářená  oblaka připomínala obrovské barokní andělíčky plující v  nekonečně prostorné kopuli božího chrámu. Vše probíhalo podle železných zákonů  soužití přírody a člověka. Zdálo se, že mu myšlenky vyzařují z  mozku do okolního prostoru; aby nějakou zachytil musel  se zastavit a  vnímat všemi smysly  - podívat se  mezi větve stromů,  promnout v prstech  lesní půdu, poslouchat  noční ticho plné tajuplných zvuků. Kupodivu mu to vůbec nevadilo, ba právě naopak. S nadšením příjímal tuto hru, kdy  se mu jeho vlastní myšlenky vracely z vesmíru osvěženy, jakoby očištěny od nepodstatného balastu.

Do  této na první pohled  téměř  nekonečně  trvající  harmonie  se  ozval reálný poněkud neobvyklý šelest. Tento zvuk se stal neobvyklým ne pro svou existenci, ale pro svou nevysvětlitelnou schopnost zaujmout jeho vědomí, či spíše podvědomí.  Smysly  se i  přes nesouhlas  rozumu  rozechvěly a jejich vnímavost neuvěřitelně stoupla. Zpočátku se tomu - nutno říci vcelku úspěšně  - bránil. Odváděl  myšlenky daleko od  nočního reálna, pískal si  neurčité melodie, jakoby bezděčně  ulamoval uschlé větvičky stromů.  Postupem času  však stále více nemohl  své rozjitřené smysly udržet  na uzdě.  Pach přírody  amortizovaný stamilióny  let mu  začal drásat nozdry  tak nesnesitelným způsobem, že  si před dýchacímy otvory musel přidržovat kapesník. . Takto  téměř smyslů zbavený klopýtal přes pole  plná nažloutlého  obilí, louky  jejichž zeleň  nevnímal, chladné lesy, kde mu prsty mrzly tak, že je vůbec necítil.

Přestože  byl měsíc  téměř v úplňku a  hvězdy svítily neobyčejně jasně,  nevěděl,  kde  je.  Po  několika  marných  pokusech pokračovat v cestě ulehl pod  strom. V této náhlé nečinnosti  zvuky noční přírody znásobily  jeho duševní  i tělesné  utrpení. Chvěl  při šelestu větru, zacpával  si uši  kvůli vzdálenému  zahoukání sýčka,  strachy se  svíjel v křečích při nedalekém zafunění ježka.

Ráno přes  všechnu vyčerpanost poznal,  že už je  kousek od cíle. Zanedlouho mu běželi vstříc kamarádi  v zelených košilích. Zhroutil se do  jejich otevřených  náručí. Byl   to skaut  a právě  složil bobříka odvahy.