jeden den
Dveře se zavřely, v pokoji se rozhostilo tísnivé ticho.
Ona seděla na své posteli u nízkého stolku s dřevěným křížem.
Po tvářích ji stékaly slzy, věděla, že něco říci by nemělo vlastně v té chvíli pro ni ani pro nikoho žádný smysl, volala by zase jen do prázdna stále tu stejnou a dlouhou tesklivou píseň, že anděl i Bůh opustil její tělo i kroky, že spadla do ohně uprostřed hřbitova vedle lípy bez listů v mrazivém večeru.
Nepřemýšlela, jen ji bylo smutno, smutno z hodin toulavých kočičích kroků její šedé kočky, která zase touží po někom jiném, než je ona sama. Čas utíkal v samotě bílého pokoje , poslouchala melodii svého dechu a tlukot srdce a myslela, že vlastně nic neslyší, jen sebe a věděla, koho?
Dveře se zavřely a ona tu zase byla sama, jistota, její máma právě odešla do kuchyně připravovat večeři pro všechny.
Syrový vítr si prodral cestu až k ní a pohladil ji po tváři, nezvykle něžně ji sepjal a vyzvedl nahoru ke stropu pokoje.
Odpoutal ji z toho tíživého ticha a odnesl si ji sebou. Ona mlčela, mlčela schoulená v jeho křehkých bílých prstech.
Voda kolem hučela a světlo proniklo hluboko do jejich útrob.
Šedá kočka zvedla tiše oči z pod pečlivě ustlané přikrývky a jen ztěžka zamňoukala. V pokoji už nikdo nebyl, svět se otočil o stoosmdesát stupňů a vlastně se nic nezměnilo.
Máma dodělává v kuchyni večeři a táta sedí u knihy a čte. Hodiny stále odpočítávají čas, stránky knížky ležící na stole se obracejí…
Vrátila se…
Vítr ji přifoukl zpátky do jejího pokoje.
Dodělala mapu, snědla máminu večeři, umyla si zuby, podívala se na dřevěný kříž na jejím stolku a tiše usnula, aby ráno vstala a šla do školy…
|