|
Znal jsem smích
a znal jsem stesk,
v dobách zlých
i v šťastných dnech.
Znal jsem slunce zlaté
i stříbrný svit hvězd,
cesty dlouhé, kostrbaté
a na nich spousty měst.
Já toulal jsem se krajem
a vždycky měl tak rád.
Tu zem, jež mi byla rájem.
Zem kterou už nesmím znát.
Ach Lorien! Ach Lorien!
Tak dávno se to zdá,
co krásný elfí sen.
Snil jsem také já.
Na louce krásné, v mechoví,
pít víno já s elfy směl.
A písně, jejichž text už se nikdo nedozví,
jsem také tenkrát pěl.
Však za starých, krásných dní,
kdy mír opanoval zem.
Že srdce jejich o Elfii sní,
já záhy poznal jsem.
Tak stalo se, že odplula loď poseldní
a zem zpustla smutkem.
Smích a krása dávných dní
se snoubí se zármutkem.
Jen málo z lidu hvězdného,
dnešní zemí chodí.
Jen odlesk světa krásného,
se v jejich srdcích zdobí.
Však, kdo poznal krásu,
jež zdála se být, jako sen
a kouzlo dávných časů,
kdy šťastná byla Středozem
Tomu v srdci navždy bude znít,
elfí hudba, jíž patříval ten svět.
A stále o dni bude snít,
kdy navrátí se zpět.
|
|
|
