|
Na poslední chvíli jsem stihla dát svoje dlaně pod tvoje, podepřít je. Drželi jsme je tak a čekali ještě zlomeček sekundy, než hvězda dopadla. Prohnuli jsme se pod její tíhou. „Neboj, zvládneme to!“ řekla jsem pevně. V ten okamžik jsem tomu věřila. Svěřil jsi ji mým dlaním. S plnou důvěrou. Důvěrou, kterou jsem zklamala. Hvězda sklouzla po mých prstech, chvíli se mi vysmívala na jejich okrajích a pak se roztříštila o podlahu metra. Nevěřícně jsem se dívala na své prázdné dlaně, které se od ní ještě leskly. Rozbila jsem tvou hvězdu. Ano, byla jsem tvým vrahem. V zoufalství můžete udělat jen jednu věc. Lehnout si na podlahu a na nic nemyslet. Ležela jsem tam dlouho. Kolem chodili lidé a trpělivě mě obcházeli. Zpomalila jsem se natolik, že jsem cítila, jak se pode mnou točí svět. Dívka se zvláštním výrazem v očích na eskalátorech recitovala Ortenovu báseň. Metro oznámilo: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zamykají!“ A bylo ticho. Jen z dálky se ozývalo pobrukování metařky, jež v plesových šatech zametala konfety poházené po kolejích. Pak už jsem nemyslela. Vpila jsem se do šedivých dlaždic. Budou po mně šlapat. A to je můj trest.
|
