Na Dušičky

   Květinářka byla zjevně netrpělivá. Dušičky, fronta až ven, a babka si nemůže vybrat. Nejradši by jí strčila tu kytku třeba i zadarmo, jen už aby vypadla. Ale to nešlo, tyhle babky vždycky trvaly na tom, že to zaplatí. Jen jednou chtěla udělat dobrý skutek a kytky, co jí zbyly, dát jedné takové zadarmo. Jak se na ni podívala! Skoro uraženě. – Děkuji, ale peníze mám, odpověděla - a pak štrachala korálkovou portmonku asi půl hodiny. Bába jedna! A tahle to samé. Konečně se rozhodla. Pro bílou chryzantému. Jako by zdejší výběr byl nějak ohromující.

   Nejraděj by každé babce chryzantému strčila už před krámem a ádié, co by ubylo práce.

- Do papíru nebo celofánu, zeptala se se špatně skrývaným podrážděním. – Do papíru, mladá paní, řekla mírně. Jak jinak, jak jinak, viď, na hrob to stačí. Babka zaťukala hůlkou o podlahu a byla pryč. Fronta se posunula. Než se  květinářka sehnula k váze s listopadkami, uviděla ještě tu nerozhodnou, jak stojí na přechodu. Vázala kytku a nemohla zahnat protivné podráždění. S takovými zákaznicemi jsou jen problémy, kupují ty nejlevnější kytky…a ještě si vybírají. Jako by to nebylo jedno: kytka jako kytka. Hodí se všechny… Mrtvým je to jedno. Ale co může čekat, když má kšeft u hřbitova, však jí zrazovali. Měla na ně dát. Myslela, že bude vázat kytice na hlavní třídě - a místo toho prodává chryzantémy na hrob. Tak to chodí…Může být ráda, že má práci. Mechanicky vrátila drobné poslednímu zákazníkovi a konečně si sedla. Do dalšího autobusu má chvilku klidu. Zašla za závěs a postavila vodu na kafe. Sotva vyklepala z krabičky cigaretu, cinkl zvonek nade dveřmi. Rezignovaně vrátila cigaretu nazpátek a odhrnula závěs.

   Zase ta babka. A v ruce tu kytku. Tak nač jí měla?! Když ne na hrob…- Přejete si?, houkla květinářka víc, než měla v úmyslu. – Mladá paní, prosím, můžete tu kytku vzít zpátky?, tiše řekla babka. – Ukradli mi z hrobu vázu – nemám ji kam dát. Píchla bych ji do hlíny, ale máme tam mramor…, dokončila tiše a otřela si oči kapesníčkem. Kytka vypadala dobře, tak jí strčila zpátky do vázy a bezeslova vrátila babce peníze.

   Víc takových kšeftů a přijde na buben. Babky jedny! Strčila ještě chryzantému víc mezi ostatní a konečně si zapálila. Taktak to stihla, autobus přijel dřív a příští půlhodinu měla plné ruce práce. Vrácenou květinu prodala mezi prvními.

   Sotva si sedla, přišel zákazník. Takový pěkný chlap – v klobouku.  – Chryzantémy už nemáte?, usmál se širokým úsměvem. Usmála se taky:  - Nemám, to víte, Dušičky…- Nevadí, vezmu si růže. Do celofánu, usmál se ještě víc.  A dal slušné dýško. Kdyby byl každý takový. Přešla až k výloze a koukala za ním. Došel k zaparkovanému autu a galantně otevřel dveře.  Z auta se vysoukala babka vracena a zavěsila se do pána s růžemi. Pomalu odcházeli k hřbitovní bráně.

   Jo, tak to byl syn…ještěže jí ty peníze vrátila, možná se o ní hezky zmíní…

Stejně je to divné, za celý rok nic co by stálo za řeč - a zrovna dneska…Dušičky jsou vůbec takový divný den…

   Přitáhla si svetr zpět k tělu a vrátila se zpátky mezi kytky.

/15.-16.března 2005, 12:24 hodin, volně k Schikanederovu obrazu Na Dušičky, psáno na téma Franty Baďury/