|
Čas zahojil mi všechny rány a duše má už nekrvácí. Však jak se mám zavit viny ? Ulpěla mi ve špíně za nehty, ve vlasech, v podpaží, v plicích, kde zabolí s každým nádechem. Jak jsem jen tenkrát mohl nechat tu bělostnou ručku, co nikdy neopětovala stisk, vyklouznout z mé dlaně ?! Proč nezachytil jsem to křehké tělo v pádu a nechal ho obejmout studenou zem ? Ta tichá dívka nevykřikla, jen klesala, jako klidný noční sníh. A její ústa ? Oba rty vejpůl rozlomené. A její paže ? Napadrť. A její nohy ? Jen střepy v troskách klína. Jen její oči - Bože ! - jen její oči zůstaly celé. A hleděly na svět, svět můj a už ne náš, protože nemohly zavřít porcelánová víčka.
|
|
|