S úsměvem na rtech fanatici dnes vyrazili do ulic

zahájit velkou revoluci, všem opuštěným duším vstříc´.

Hned našli holku bezprizorní s tuláckýma očima,

že pomohou jí (vždyť jsou tak hodní).Hned každý se o ni zajímá.

"Povídej, sestro, co se děje?" Tlačí se hlava na hlavě.

Zrzavej vůdce se na ni směje a už je ruka v rukávě.

"Neboj se, sestro, jen se přidej. Rádi tě vezmem za svoji.

 S námi se na tu cestu vydej, kde duše dojde pokoji."

Ksicht se jí kroutí v křeči štěstí, div neomdlí mu v objetí.

Oni se smějou - maj jí v hrsti - a holka pláče dojetím.

"A co ty, sestro? Nejsi sama?" ten idiot se po mě sápe

a blikotá na mě očičkama, jako že moji bolest chápe.

A hypnoticky kýve hlavou, hladově slintá pohledem,

jak vlk, co se žene za potravou, "My ke štěstí tě dovedem.".

Nechápu, co se do mě sere, mě jejich láska nezajímá.

Očima mě div nesežere - nechápe, že mě nedojímá.

Mým otcem je vztek a matkou zloba, mým životem je nenávist...

a miluji je vroucně oba. Nepomýšlím na závist.

Nechci mít ráda toho blba ani jejich novou sestru.

Nechci slyšet, o čem je doba, a pozorovat její vzestup.

Chci slyšet, jak jim praskaj kosti. Chci vidět zkázu týhle chátry.

Ve jménu zloby, nenávisti...

                            .......a taky in nomine patris.