Choděj po chodníku lidi,

maj na mě neblahej vliv.

Jsou duševní invalidi.

Dotýkaj se zblitejch zdiv.

Mám strach, že mě neochrání,

ten stín, ve kterym tu sedim.

Až se hladu neubrání,

zabijou mě a pak snědí.

Stejně se jich chci moc dotknout

..těhle lidí - nelidí.....

ale mohli by se leknout,

protože mě nevidí.

Rudý slunce, co se koupe,

pozoruju po očku.

Na vlnách Vltavy se houpe

a je mu krásně...sluníčku.

A já dál tu budu sedět,

je to moje řemeslo.

Musím na něj pořád hledět,

by pod vodu nekleslo.

Nechápu to......Přemlouvám ho...Neslyší a vždy přece

utopí se.......Zklamala jsem! Teď mě zavřou do klece.

Proč jen musím vinit slunce z toho, že mi měří čas?

Prosím,...ať je znovu léto!

Zima je zlá.....Vem ji ďas!