Mihlava 
1.část

- sami jste si vybrali; ještě větších trapností se dopouštím, když se pokouším proběhlé zpracovat, přetavit v nový výraz, kroužím dokola, obracím  významy, řadím je pozpátku, vymýšlím protimluvy, dekadentní převrácenost toho, co mi bylo příjemné, a stále nemohu dojít k tomu, v co snad věřím, totiž že je možné dobrati se v podstatě archaickou slovní magií k průniku do alchymistovy hlavy... tou hlavu samozřejmě je moje hlava, odkud se dívám na to rejdění, na esíčka vlastních pohybů, ovšem nemohu říct, že bych jim docela upíral smysl, jen mám v posledních měsících (chtělo by se napsat v letech, není to nakonec ale jedno?...) stále silnější pochyby, dokonce už jsem svolil i k pochybnostem o tom, zdali jsou mé pochyby vůbec skutečné, zda to není jen šlem, jen jejich předstírání, protože mám potřebu opřít se o něco podstatného, co bude mimo možnost změny, protože samo změnu umožňuje, samo je možností, možná by to byl jen obraz, který je jsoucím v celku, nemá řezy, nemá prvky nesrozumitelnosti, ano, opravdu se ještě větších trapností dopouštím, když se pokouším nebýt jednoduchý a přitom má neuróza přímo bytostně jednoduchost vyžaduje, lpí na ní jak třešnové lístky na vodě, totiž jmenuje se Nina
s dlaněmi v obraně sepjatými mezi stehny jsem cítil, jak se před ní rozpouští mé připravené role, vyzkoušené dvojsmysly přecházela nepatrným mlčenlivým úsměvem; bydlí v sousedství, mohu vidět okna jejího domu, ale není to nic platné, neumím zachytit statickou část jejího obrazu: připisuješ mi zásluhy, které mi nepřísluší..., - řekla mi s přimhouřenýma očima, když jsem dobrovolně učinil další obranný krok, rychlé prsty jsem si odepnul, aby musela ke mně, jenže metodu mi o mžik předtím popsala tak přesně, že už nemám možnost žádného tahu, který by mohla nečekat; co se to dělo na zšeřelé lesní pěšině, po které šla s taneční jistotou a chvílemi se zastavovala a mizela do ticha? ...přesto však: předpověděl jsem ji, takže se už nemůže stát: potmě mě voď, postavu bez čísla, přeji si, za nocí s jejich obvyklým patosem, kde a kdy má aktivita zapadne do jejích předpokladů a šťastně zmizí...? ...to je nějaká Kubánka?, ptal se mě později bratranec, který seděl u vedlejšího stolu... mám pocit, že nemá národnost... a mnou zmítá nejasná krev... snad temně červená tuš, ano, tak jednoduše se to dá pojmenovat... musel jsem to teď udělat... podívat se z okna; zase tak dobře k jejímu domu vidět není, skrývají ho stromy, ostatně kolem těch stromů jsem jako dítě rád chodil a vybavuje se mi řada příhod, které však nemají obecnou platnost, proto je pomíjím - ovšem ony nepomíjí mne, ale nechme to – tak jako ten dům – prý má studený pokojík, hned jsem si ho namaloval v představách i s jeho chladem, možná to byl víc můj pokoj, jeden z mých pokojů, kde jsem seděl na koberci uprostřed místnosti a hypnotizoval okna a nemohl doufat v doufání, odbočil jsem, ale chtěl jsem říct, doufal jsem že... tedy nedoufal jsem, ale když se to pak stalo, tak... - totiž, že někdo vstoupí a osloví mě, nikdy jsem neuměl dobře sehrát dobře roli toho, kdo oslovuje první, raději jsem se nechal svázat do kozelce, paralyzovat - přeskočí, přeskočí? - ano, přeskočil jsem od těch stromů, tak jako přeskakuje piezoelektrická jiskra s prásknutím v zapalovači – takhle musí přeskočit, abych se rozhýbal, aby se můj šedesátikilový Golem – to zní fakt příšerně směšně! – aby se dal do pohybu a vykonal velké věci, protože snad že svou velikost nemůže nikde nahmatat, je posedlý touhou vyrýt do destiček něco, co bude velkého, jenom nemuset zemřít, nebo moci zemřít, ale nechat si zrak, snad nějak v peklech nebeských uplatit, aby mu nechali vidět – jemu Golemovi, mně Golemovi... neměl bych tolik číst Bernharda ta dlouhá souvětí, to je on, a ne já, ovšem pište najednou zásadně jinak, děje se to (já vím) několikrát do roka, dvakrát za měsíc, ostatně, kolik toho může člověk během života pojmout, tedy uvažujeme-li, že mu rozum nezemře v ranném věku, že on celý sám sobě velmi brzo nezemře? s tělem plným projektilů jak ještě můžeme zpívat po svém, ale dělo se to někdy, který tón zněl poprvé...? tedy znovu: vždycky, když míjím to prázdno co na nároží  před zaniklou hospodou Růžek zbylo jako pomník po domě, co vyhořel, bylo to jako symbolický trest, nebo snad oběť, protože ten dům patřil komunistům a pár let po revoluci zanikl -  a možná to byl právě zase ten jejich dům, ve kterém už nechtěli bydlet, pár let po tom co vyhořel, tak ho zbořili a stěna sousedního baráku dostala šedý nátěr a v zahradě kolem po tom vyhořelém domě zbyly jen  obrysy někdejšího stavení, šmouhy v paměti; když to prázdné místo míjím, padá na mě - jak dlouho ještě působí to, co odešlo, na své původní místo, zda ten dům pozemek pod sebou nevzal s sebou v zubech buldozeru, jestli nenechal po sobě průrvu v plynutí a v prostoru, mezeru, po jejíchž stěnách se mohou usadit islandské lišejníky, protože ty průrvy milují... ovšem pokud jde o příběh, jeho dostatečnou záminkou nemohlo být to, že jsem se zamiloval a cítím potřebu obléct se do textu, taková ta, však víte, zima mi je... jestli to, a to je zvýrazněné, tohle to se bude tak dlouho opakovat, až zapadne zpět jako vyjmutý a opět zasazený dlažební kámen, protože o to jde, ale ještě se k tomu dostaneme... tedy jestli to není dostatečný důvod k rozhovoru s blízkým člověkem, pak je skutečně možné, že jdu po Möbiově chodníku a šlapu po své kočičí hlavě a pak všechny ty věci nedávají smysl...