To zas jednou bylo prvníhopátýhodevátýho. Právě skončilo kreslení a Semír strkal do školní brašny nejčerstvější verzi tanku dvacet tři. Byla vyvedená přesně podle nepsaných pravidel žánru, hlaveň děla – menší sestra továrního komína - trčela vzorně v pravém úhlu do nebes a proti směru jízdy vlála rudá vlajka.
Zazvonil zvonek. Souška učítelka začala hodinu češtiny. “Milé děti, naše škola se i letos zúčastní soutěže o nejlepší básničku na téma Mír. Jistě dobře víte že mír je nejdůležitější věc na světě. Vaše babičky a dědečkové možná ještě pamatují válku a vědí jaká to byla těžká doba. Vezměte si slohové sešity a napište mi co vás napadne když se řekne slovo mír. Nejlepší básničky pošle soudruh ředitel do novin a možná že některou z nich i otisknou.” Souška sestoupila ze stupínku, procházela mezi lavicemi a pozorovala děti jak si otvírají sešity, berou do rukou čínská pera, naklání hlavy na stranu a usilovně přemýšlejí jak začít. Došla k Semírovi a pohladila ho po hlavě: “Spoléhám na tebe Semírku!” Měla pro něj slabost a i on měl soušku rád. Byla mladá, krásná a voněla tak nějak zvláštně, úplně jinak než Semírova maminka. Proti míru nic neměl i když o poznání raději než holubičky a kouřící továrny kreslil tanky a bojující partyzány . Pustil se s chutí do práce. Nejprve vyvedl v barvách ozdobný nadpis:
MÍR
A pak začal první sloku:
Zdraví, štěstí, spokojenost
přeji lidem všem
Aby vlna krásy míru
Zaplavila celou zem
“No vida” - říkal si mladý poeta - „jednu sloku bysme měli, a nedalo to ani moc práce. Ale co dál?“ Semír nejasně tušil že teď by to chtělo pomluvit kapitalisty. Na chvíli se zamyslel a pokračoval:
Soudný člověk válku nechce
Je to divná taktika
Tady se Semír dostal do úzkých „sakra, taktika… co se rýmuje na taktiku? Taktika-paprika, hmm tak to asi ne. Taktika-trafika? Taky ne.“ Nakonec štvavou sloku drazil veršem:
Vypustit si dvě-tři bomby
A kde byla Afrika.
S řešením byl začínající basník nadmíru spokojen a tak už jen celé dílo zakončil optimistickým zvoláním:
Tak i já se připojuji
Nechci válku světovou
Chci být doma, s tátou s mámou
Dožít se let dvěstě dvou
Rým světovou-dvěstědvou byl na světě ani ne za dvě minuty. Přepsal hotovou báseň na čistý list papíru a už se jeho ruka třepetala nad lesem soustředěných dětských hlav. Souška učitelka nedočkavě přispěchala k svému favoritovi, sáhla po sešitu, a začetla se do díla. Semír s uspokojením sledoval jak se její krásná tvář rozjasňuje, až nakonec vykřikla souška dojatým hlasem: “No teda Semírku! To si mě příjemně překvapil. Děti, už nic nepište, máme mezi námi básníka!” Děti se v lavicích narovnaly, většina s úlevou odložila psací potřeby, jen Antoš s Kubíkem dělali na Semíra z první lavice zuřivé obličeje. Bylo jasné že mazánka čeká o hlavní přestávce pěstní souboj. Ale Semírovi to v té chvíli bylo jedno, vysloužil si pochvalu od milované soušky a ještě bude možná v novinách. A byl.
O pár dní později vyšel opus v Jičínském Předvoji, a za týden na to dostal náš hrdina poštou poukázku na šedesát korun československých. Projedl je ve zmrzlině. Takový závratný úspěch donutil Semíra přehodnotit škálu možných budoucích zaměstnání. Zapomenut byl filozof i popelář, Semír bude básníkem. Dojedl zmrzlinu, došel domů, otevřel v dětském pokojíku okno, vylezl na parapet, vzal si blok a fungl novou tužku a začal psát:
MÁJ
Semír Semírovič
Nejraději ze všeho mám Máj
Láká mě k sobě říká – hraj si se mnou hraj
Má krásné hračky které každý může míti rád
Stačí jen vyjít do zahrad a poslouchat je mlčky
A uslyšíte slavíka, jak s jiným ve zpěvu se potýká
Cvrčci ty malé budíky, v trávě se honí s koníky
Semír chvilku zálibně sledoval svoje nejnovější dílo, pak seskočil dolů, vyndal čistou bílou obálku, báseň pečlivě složil do čtverečku, strčil dovnitř, nadepsal psaní adresou Předvoje a vydal se k nejbližší poštovní schránce.
